Ta "Nejlepší" Dovolená [Kuroshitsuji fanfiction]

13. Kapitola - Vztahy jsou strašně složitá věc, a proto jsou nutní zpravovači

Lidi, stalo se něco neuvěřitelného! Já napsala i něco vážného! *Nevěřícně čumí na monitor před sebou.* Ano, překonala jsem sama sebe a v této kapitole se objevuje část, která si výjimečně nedělá srandu ze všeho možného i nemožného.

Ale to bych nebyla já, kdybych sem nenarvala alespoň jednu blbost nebo zvrácenost, takže nemusíte se bát, že by všech těch 3,9k slov bylo stylem "feel like a sýr" (Ano, to používám místo sir. xD).

P.S. Z téhle kapitoly celkem slušně kouká yaoi. - Není to ještě úplně mega moc (To si nechávám na poslední kapitolu, hehe.3:-)), ale mám takový pocit, že je to mnohem víc, než kdy předtím.

Jak tam tak stáli, těsně namáčklí na sebe, Williama náhle napadlo něco bláznivého. Kdyby tmavovlasému shinigamimu někdo před pár hodinami řekl, že se mu v hlavě zrodí zrovna takovýhle nápad, asi by to od něj pořádně schytal. Ale teď?

Spears přivřel oči, aby neviděl na to, co se právě chytal provést, jelikož by jinak okamžitě ztratil veškerou odvahu. Natiskl se ještě víc na Ronalda, dlaněmi se zapřel o stěnu za ním a přiblížil svůj obličej k blonďákovu tak, že je dělilo méně než pár centimetrů.

"Děkuji za záchranu," zašeptal na pokraji slyšitelnosti, než přitiskl své rty na ty jeho. Nejdřív to zamýšlel jen jako letmý polibek, ale zalíbilo se mu to víc, než prve očekával. Navíc Knox skoro hned začal spolupracovat. - Spojil ruce Spearsovi za krkem a jazykem se mu začal dobývat do úst.

Jenže v ten okamžik si William uvědomil, co že to vlastně právě způsobil. Jako by se probudil z transu či hypnózy.  Rychle se druhému shinigamimu vytrhl a couvl, jak jen mu to stísněný prostor dovoloval.

"Co jsem to udělal?" pronesl zděšeně a znechucen sám sebou. Pohlédl na Ronalda, jenž na něj nechápavě zíral, neschopen pobrat změnu v chování svého nadřízeného.

"Omlouvám se... Tohle... Neměl jsem... Jak jen... co se to se mnou děje?!" poslední slova tmavovlasý vykřikl spíš tak nějak do éteru, než aby je vůbec mířil na Knoxe. Poté se rychle otočil na podpatku a zamířil zpět na hlavní ulici.

Připadal si strašně. Nejraději by v ten okamžik skočil pod autobus, ale uvědomoval si, že sám sobě by zrovna dvakrát neublížil, akorát by zapříčinil nehodu a možná způsobil smrt lidem, kteří ani nebyli na seznamu. - Což by dozajista způsobilo spoustu přesčasů. Proto se jenom rozhodl zmizet v davu co nejdál od té zpropadené uličky.

"Wille?" dostal ze sebe po nekonečně dlouhé pauze Ronald, který tam zůstal stát kompletně paralyzován neschopen jediného pohybu. Jeho mozek se snažil zpracovat veškerá data, ale nějak se mu to nedařilo.

Chtěl se za Spearsem rozeběhnout, ale něco (Zjevně jeho chytřejší já, jež se na pár minut probudilo z věčného spánku.) mu říkalo, že by to nemuselo dopadnout nejlíp a že by bylo mnohem rozumnější dát tmavovlasému pokoj a prostor utřídit si myšlenky.

Vlastně i on sám by si potřeboval zodpovědět pár otázek. - Jenže upřímně, docela jej děsilo zaobírat se svou vlastní sexuální orientací a tím, jestli by chtěl někdy něco s Willem...

A jelikož se říká, že alkohol většinou nepomáhá nalézt odpovědi, ale naopak dokáže přimět člověka zapomenout na otázky, rozhodl se zapadnout do nejbližšího baru a nevystrčit z něj nos, dokud neuvidí minimálně trojmo.

* * * * * *

"Páni, nikdy by mě nenapadlo, že to s klackem tolik umíš," pochválil Claudeho Sebastian, "a jak se dokážeš strefit do každé díry."