Ta "Nejlepší" Dovolená [Kuroshitsuji fanfiction]

2. Kapitola - Příjemný Let

AN: Než se podíváme za našimi hrdiny, chtěla jsem se zeptat, jestli jsou dva týdny, než uzavřu kapitolu, dobré. Přemýšlela jsem ještě, že bych to uzavírala po týdnu, ale čtrnáct dnů na přemýšlení se mi zdá tak akorát.  xD Zároveň bych se chtěla omluvit, pokud rozsazení v letadle nebude úplně podle vašich představ, ale ono se z pěti návrhů (které se ke všemu navzájem různě vylučují) vytváří něco celkem těžko. :D

Když se celá naše skupinka dostala do letadla, vzaly si je do parády usměvavé letušky a nasměrovaly je k jejich sedadlům.

"Místo u okna!" zajásal Ciel a pohodlně se rozvalil tak, aby dobře viděl ven. Vzhledem k tomu, že knížku i cestovní verzi šachů měl schované v kufru, počítal, že pozorování mraků líně plujících okolo trupu letadla bude jeho jediná zábava po celou cestu.

Náhle se za jeho zády ozval smích. Prudce se otočil.

V uličce, přesně naproti němu, stál pochechtávající se Hrobař s palubenkou v ruce. "Vypadá to, hrabě, že následujících několik hodin strávíme spolu... Co na to říkáte?" Ani nečekal na odpověď a posadil se vedle něj.

Mladý Phantomhive si povzdechl, protože tak nějak tušil, co se od něj očekává, ale zároveň moc dobře věděl, že pořád mohl skončit mnohem mnohem hůř...

Třeba jako Sebastian, jenž dostal místo mezi Claudem a jednou starou, trochu obtloustlejší babičkou, která musela být mírně mimo, jelikož na sobě měla růžové šaty připomínající noční košili a na hlavě cosi jako koupací čepec.

"Tohle bude ještě dlouhá cesta," zamumlal Sebastian a nevraživě pohlédl na druhého démona vedle sebe. Ten mu jeho pohled oplatil.

Babička si je oba se zájmem prohlížela a jelikož si zapomněla brýle doma (A kromě zraku už jí mírně dosluhoval i zdravý rozum.), usoudila, vzhledem ke Claudeho úžasnému outfitu, že se jedná o mladý pár. Takže se drazí démoni záhy ocitli pod palbou hodně divných otázek.

William se mezitím spokojeně posadil na své místo. - Ty dvě příšerné, duše pojídající, potvory seděly spolu, což znamenalo, že už to může být maximálně lepší...

Alespoň to si myslel, když otvíral odbornou knihu pojednávající o nejvýznamnějších shinigami napříč historií. Jenže, přečetl sotva tři věty, když-

"Jůů... Co to čteš? Je to zajímavé? Kdo to napsal? Kolik ti zbývá stran do konce? Budeš číst celou cestu?" Otravný dětský hlásek vedle něj mu odmítl dát pokoje.

Spears podrážděně zaklapl knihu, ale přitom zapomněl použít záložku, což si uvědomil až mnohem později. Otočil se na pravou stranu a jeho zelené oči se setkaly s ledově modrýma. Sedadlo si zabral onen kluk s platinově blond vlasy, šklebil se na něj a pohoupával nohama ve vzduchu.

"Tomu bys stejně asi nerozuměl," odbyl jej okamžitě hnědovlasý, jenže Trancy se jen tak lehce nedal: "Proč si to myslíš? Já jsem celkem vzdělaný... Ukaž, já se podívám." S těmi slovy vytrhl Williamovi knihu z rukou a začal v ní zběsile listovat.

Grell stačil zatím vypátrat, že má mít sedadlo u okna, což jej neskutečně potěšilo. Ale když přišel ke svému místu, zjistil, že už je dávno obsazené.

"Ronalde, vypadni odtamtud, tam mám sedět já!"

"Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Musíš si sednout vedle," odpověděl ledabyle blonďák.

"Na mojí palubence jasně stojí, že u okýnka sedím já!" Grell rozhořčeně mával rukama a ječel tak hlasitě, až za ním musela přispěchat jedna z letušek a usadit jej na Ronaldovo původní místo.