Válka S Vadimem

11. Propuštění

Když jsem se vzbudila, Vadim už byl pryč. Dopoledne jsem se dozvěděla, že mě odpoledne pustí. Byla jsem tu jen na pozorování. Sice delší pozorování, ale nic závažného se nestalo. Na oběd bylo rizoto. Bylo dobré, ale ne jako od mamky. Dali mi tam málo sýra a přitom si můžu v rizotu pomalu dávat rizoto na sýr, než opačně. Achjo, kde lítáš, Vadime? povzdechla jsem si v duchu, když jsem se své polovičce nemohla dovolat. Sedla jsem si na kraj postele a koukla na hodiny, které mi otravně tikaly celé tři dny. Pak se ale ve dveřích objevil Honza. "Ahoj, co ty tady?" zeptám se překvapeně.
"No co asi? Jdu tě vyzvednout." mrkne na mně. Pozvednu obočí překvapením. "Co tak koukáš?" uchechtne se. "Jen jsem si myslela, že pro mně přijede Vadim." vysvětlím mu. "A kde vůbec lítá? Od rána mi nebere mobil." ukážu na mobil v ruce. "Něco musí zařídit. Co kdyby jsme si zašli na jídlo? Mám docela hlad. A ty asi taky, jak tak koukám na to rozklofaný jídlo." zasměje se.
"Máš pravdu. Nejsem zvyklá na nemocniční jídla. Ještě k tomu, když nesmí ani moc solit, nebo cukřit, proto nikdo nemá rád nemocnice."
"To jo. Máš už sbaleno?"
"Jo, taška je tady." poklepu na malou sportovní tašku na posteli. Honza se jí chopí a společně se vydáváme na recepci, kde musím podepsat můj odchod. Pak Honza hodí tašku do kufru a společně nastupujeme do auta. Na první křižovatce jsem málem dostala infarkt a byla bych v nemocnici zas. Bohužel jsem si nevšimla, že na zadních sedačkách sedí Dogg. No a co ho nenapadlo? Jen co jsme zastavili na červené, tak na nás vybafl. Já jsem zapištěla a Honza si dal vlastní pěstí do pusy, jak jí měl na volantu. "Doggu!" křikla jsem.
"Tomáši, ty máš fakt debilní nápady." skryl si hlavu do dlaní.
"No, ale lekl ses, ne?" nepřestával Doggovo záchvat smíchu.
"Jo, to jsem se lek. Brácho, takhle jsi mě nevylekal už hodně dlouho." řekl a plácl si s Tomem.
"Radši jeď." řekla jsem a ukázala na zelenou na semaforu.
Chvilku bylo ticho, ale pak se ozval Honza. "Tak co Katie, kam zajedem?" zeptal se a koukal po restauracích v ulici. "Nechceš ochutnat naší speciální pizzu? Naše známá ji dělá úžasně." navrhl Tomáš. "Klidně." usmála jsem se. "Jo, promiň. Já jsem Tomáš." představil se a podával mi ruku.
"Já vím," zasmála jsem se, " jsem Katie." potřálsla jsem si s ním rukou. "Já vím." zaculil se Tom. Tomu jsem se musela pousmát s rukou u pusy. "Nedělej si naděje Tomáši, je Vadimovo." podíval se na něj ve zpětném zrcátku. "Né, fakt?! Tak pěkná holka a chodí s Rusákem. Fakt, jak si s ním skončila, prosímtě?"
"Tomáši neurážej Rusko, Rady by ti dal, kdyby tě teď slyšel."
"Rady je úplně někdo jinej, než Tkačenko."
"Urážel si Rusko? Urážel."
"Dobře holky, nechte toho." měla jsem záchvat smíchu. Tomáš se potom ještě chvíli vzadu vztekal, že jsem zadaná. Nakonec jsme zastavili před skromnou pizzérií.