Válka S Vadimem

16. Tchýně

"Amm... ahoj mami." zrudl Vadim a zvedl se, aby mohl svou matku zavézt zpět do obýváku. Jakmile cvakly dveře, rychle jsem se zvedla, abych se mohla upravit. Víceméně jsem neměla co, ale přeci jen se najednou objevila Vadimova máma a chci, abych vypadala lépe. Rozpustila jsem si vlasy z culíku a koukla se do zrcadla. "No, lepší už to nebude. To jedině plastika. Ale na tu teď nemám čas. No, tak hurá poznat novou tchýni." pomyslela jsem si. Vyrazila jsem ke dveřím. Zhluboka jsem se nadechla a váhavě natahovala ruku ke klice. Že by se mi opravdu chtělo se říct nedá. "Stejně ji někdy musím poznat. Jestli teď, nebo později, to už vyjde na stejno." a s tím jsem prudce zmáčkla kliku (jinak bych se k tomu nikdy neodhodlala). Nahodila jsem milý úsměv a vyrazila do obýváku. Očima jsem tikala po místnosti, abych zjistila, kde se nachází Vadim. V duchu jsem si oddychla, když jsem viděla, jak Vadim nesl na podnosu kávu, cukr a nejspíš stoleté sušenky, které vyštrachal bůh ví kde, ale jeho máma vypadala spokojeně. Když položil podnos na stůl, máma mu jen pokynula hlavou a zamíchala si lžičkou kávu, ze které se ještě kouřilo. Pak mě ale zarazilo, když její pohled spočinul na mně. Měla chladně přísný pohled. Rukou mi pokynula, abych se posadila na křeslo nalevo od ní. Posadila jsem se a Vadimova máma se věnovala opět míchání cukru, který si před chvilkou nasypala do své kávy. Koutkem oka jsem zahlédla Vadima, jak se snaží vykrást z místnosti. "No tebe se to taky týká, miláčku..."  řekla a pořád nespouštěla oči ze své kávy. Vadim se zarazil, svěsil ramena s hlavou dolů a jako poslušný synáček si sedl na pohovku vedle své matky. Když už odložila lžičku z kávy na porcelánový talířek, zvedla zrak a první pohled spočinul opět na mně. Vypadala jako manželka bohatého ředitele nějaké velké a velmi prospěšné firmy. Na sobě měla smetanově růžový kostýmek, bílou volánovou halenku a vlasy měla stažené skřipcem do drdolu. Opravdu jí to slušelo. Oproti ní jsem vypadala jako chudá holka z polorozpadlé chajdy někde v pustině. Z přemýšlení mě vytrhlo její sprásknutí rukou. Docela mě ta ženská vyvádí z míry. Opravdu nevím, co od ní můžu čekat.