Válka S Vadimem

20. Těžký Zvrat

"Ahoj, zajímalo by mě, co chceš zkoumat, ale pozvání na kávu rozhodně beru. Tak před šestou u vás? Tak mi napiš v SMS vaší adresu a přesně za 5 minut šest tam budu... Nebo radši přesně v šest 😃 pět minut rezerva. 😉"

Dopsala jsem esemesku a odložila telefon zpět na stůl. Doufám, že pizza stihne dorazit dřív, než budu muset jet.
"Nad čím přemýšlíš?" zeptal se Vadim.
"Ale... Prý máte hromadný sraz s ostatními, tak mě Rose pozvala k nim... Prý musí vyzvídat," zasmála jsem se.
"Jojo, to je celá ona. A v kolik se tak vrátíš? A co pizza?" zahrnul mě Vadim otázkami.
"V kolik se vrátím nevím, ale rozhodně ti zavolám, dobře? A tu pizzu sněz, aspoň nebudeš mít hlad... A nebo ji nabídni klukům, ne?" řekla jsem a dala mu pusu na čelo.
"No, co mám dělat jiného..." schválil mi návštěvu. Celá rozzářená jsem tedy rychle zalezla do sprchy, do které jsem chtěla jít skoro před 6 hodinami... Po sprše jsem se rychle oblékla, zaplatila pizzu a s klíčky od auta a malou kabelkou jsem s rozloučením zabouchla vstupní dveře. Rychle jsem seběhla tři patra dolů a odemkla si auto. Do telefonu jsem zadala do navigace Rosinu adresu a vyjela.

Asi po hodině jsem dorazila do cíle. Ani nevíte jak jsem byla šťastná, protože jsem stále bloudila kvůli nějaké poruše potrubí, takže vše bylo rozkopané. Asi pětkrát jsem objela tu ulici, kde Rose s Martinem bydlí. Nakonec mi nějaká hodně milá seniorka poradila jet mezi zahrádkami, protože jiná cesta tam prý nevede. Asi jsem měla štěstí... Nebýt té paní, tak bych se k nim v životě nedostala a musela bych to postavit někde daleko, protože i kdybych chtěla parkovat ve vedlejším bloku, tak bych tam neměla kde zaparkovat... Když jsem dorazila k Rose, málem jsem si mohla sbírat bradu od kolen, protože měli fakt nádherný dům a velkou udržovanou zahradu. Fakt nádhera. Zazvonila jsem na zvonek s kamerou a za delší chvilku se ozval Rosin hlas.
"Anoo? Kdo tam? A jaké je heslo?"
"To jsem já, Katie a heslo neznám."
"Já zase neznám žádnou Katie."
"Rozo, nedělej srandičky, vždyť mě vidíš v kameře... Tak fajn! Heslo zní:" Hovno kleslo!" "
"Vítejte v mém království, Kateřino Šťastná," ozvalo se naposledy a pak se sama otevřela branka. Už jen ta branka musela stát miliony, ne?

"Ahoj," pozdravila jsem obě moje nové kamarádky. Nebo vlastně kamarádku a nevlastní neteř? Fakt nevím.
Rose mě zavedla do krásného obýváku. Byl sice ikeový, ale nádherně sladěný.
"Tak co si dáš? Kávu, čaj teplý i ledový, šťávu, vodu nebo Pepsi?"
"Ledový čaj, prosím," usmála jsem se a nadiktovala jí své přání.
"Tak, tady," podala mi skleničku s ledovým čajem. S úsměvem jsem ji přijala a hned se napila.
"Tak, co jsi chtěla probrat?" zeptala jsem se jí narovinu.
"Tvůj stav, samozřejmě," usmála se, jako kdyby něco zamýšlela.
"Jak to myslíš?"
"No to, že jsi těhotná," zaculila se.
"To není možné..."
"Tak na," podala mi těhotenský test, který ukazuje i stádium těhotenství.
"Jako fakt...?" ještě jednou jsem se zeptala, jestli to opravdu myslí vážně.
"Proč? Bojíš se? Tak pokud tam bude jen jedna, tak se nic neděje, ne?" culila se dal Rose.
"Tak fajn..." vzdala jsem to a šla teda počůrat ten blbý tester.

"Tak už...?" ptala se Rose pořád dokola.
"Jo...!" zakřičela jsem a spláchla. Raději jsem se na to vůbec nedívala a hned tester podala Rose.
"No, tak teď chvilku počkáme." usmála se a spráskla ruce.
Snažila jsem se zamaskovat knedlík v krku, ale nešlo to. Najednou jsem se strašně bála. Ale čeho? Však není se čeho bát, ne?

Po dvou minutách Rose obrátila tester tak, aby na něj viděla... Chvilku se na něj mračila, ale pak se krátce pousmála.
"Tak co?" ptala jsem se nedočkavě.
"Nic moc... Spíš nic, než moc... Ostatně, podívej se sama," řekla a podala mi tester. Oddychla jsem si a tester si od ní převzala. Jenže... Jaksi tam byly čárky dvě. A v druhém rámečku číslo 8. Takže jsem byla podle tohohle testru ve druhém měsíci.
"Já... Já... Já..." nebyla jsem schopna slova.
"Ty co?" zeptala se Rose nechápavě.
"Na..." vrátila jsem ji zpět tester.
"Cože?! Já to věděla! Gratuluju!" rozzářila se Rose.
"Matka pozná další matku," usmívala se jako sluníčko. Jenže já jsem z toho byla v transu. Musela jsem si sednout, protože se mi začaly dělat mžitky před očima. Dítě, proboha. Přeci jen je to dva roky na zpět, co ho chtěl po mě Matt a teď si matička příroda vymyslela, že je na čase mít děti... Ale co když je mít ještě nechci? Achjo, je toho na mě moc.

"A co budeš dělat, až přijdeš domů?" zeptala se Rose, když vyndavala malou z postýlky.
"Nevím, prostě to Vadimovi ukážu, dám mu do ruky návod a půjdu si lehnout..." řekla jsem bezradně.
"Ostatně, jak jsi to ty oznámila Martinovi?"
"No... Tak, že sám se mě zeptal, jestli jsem v pořádku, že je mi furt tak špatně... A jelikož jednou za čas se mi prostě stane, že nic v žaludku neudržím, jelikož jsem byla anorektička, tak jsem to nechávala být. Dva nebo tři měsíce jsem měla normálně menstruaci, ale čtvrtý už ne. No, takže bylo jasno. Zašla jsem si na gynekologii a bylo hotovo. Když jsem přijela domů, tak první co bylo, tak že jsem dala Martinovi do ruky ultrazvuk a on hned pochopil... Takže jsem musela splnit sázku a zaplatit večerní zábavu. Kino, wellnes, večeře. A když už jsme konečně zalehli na gauč celí uřícení, dal mi ruku na moje prozatímní ploché břicho a řekl, že je strašně moc rád, že se to povedlo jen tak, bez nějakého plánování, protože kdybych ho třeba chtěla plánovaně, tak by byl sám proti," vyprávěla.
"Tos mi teda moc nepomohla, kamarádko," rozesmála jsem se, "ale co když Vadim dítě ještě nechce a bude mě nutit do potratu, nebo naopak? Co když si to rozmyslím, já ho nebudu chtít a on mě bude přesvědčovat, že to není správné?" bezradně jsem si položila hlavu do dlaní.
"Neboj, nic takového nenastane. Ty i kdybys teď byla pro potrat, tak si to v čekárně při vypisování žádosti rozmyslíš a jak jsi dnes vyběhla k malé, tak mi Vadim řekl, že by byl rád, kdyby se vám poštěstilo, ale že ty ještě nechceš. Že chceš dostudovat vejšku a že možná potom. Tak jestli tě tohle uklidní, tak mu to jdi normálně říct," usmála se.
Popravdě mě to dost uklidnilo. Dopila jsem tedy svoji skleničku ledového čaje a rozhodně vykročila do předsíně, abych se oblékla.
"Promiň, že tak spěchám, ale jdu mu to říct, než ztratím odvahu," s tím jsem se rozloučila a rychle šla ke svému autu.