Válka S Vadimem

2. Nenávidím Tkačenka

Po skončení hodiny jsem si sebrala svoje věci a chtěla odejít na oběd, když v tom na mě zahulákala Němčouřice, že po mně něco chce. Super, zas budu stát frontu, jen kvůli její aroganci. No nic. "Šťastná, ukažte tady Tkačenkovi školu, učebny a jídelnu."
"Ale, slečno Němčičková..."
"Žádné ale, vy snad nechcete pomoct spolužákovi?"
"To ano, ale..."
"Děkuji. A teď jestli dovolíte Šťastná, mám dozor." řekla a odešla. Čuměla jsem na ni s otevřenou hubou. Najednou jsem zaostřila. "Ty!" zabodla jsem do něj prst. "Kvůli tobě teď přijdu pozdě na oběd!" vyčítala jsem mu. "Tak to by sis měla pospíšit, ne?" vysmíval se mi do obličeje. "Ty jsi fakt dement, co?! To si myslíš, že budu stát frontu jen proto, že jsi slavnej a já z toho budu odvařená?! Tak na to zapomeň!" naštvala jsem se a vypadla ze třídy. Běžela jsem co nejrychlejš do šatny si dát bágl do skříňky a nahodila jsem toho největšího sprinta co jsem mohla, abych předběhla ostatní. "Jirko!" zařvala jsem na svého nejlepšího kamaráda, co byl skoro už u okýnka. "Dělej Katie!" zařval na zpět a rukou mi ukazoval, abych se k němu vmáčkla. Zatáhl mě za bok zrovna v tu chvíli, co prošla Němčičková. Objala jsem ho a pípla si čipem. Když jsem si šla s Jirkou sednout ke stolu, viděla jsem, jak Vadim sedí v populárním koutku a Mackenzie je na něj přilepená, jako na každýho slavnýho, nebo oblíbenýho kluka. Schválně jsem prošla okolo něj a když se otáčel, začala jsem kroutit zadkem, co nejvíc to šlo. Jen se ďábelsky usmál a já si sedla s Jirkou vlevo od nich, aby na mně měl Vadim co nejlepší výhled.
Pořád se na mně otáčel. Pokaždé, co se na mně podíval, si ode mně vysloužil pohled nečum, nebo co máš zase za problém?!
Když už jsem toho měla plné zuby, chtěla jsem zjistit, jestli Tash měla pravdu. Jirkovi jsem řekla, ať mi poví můj oblíbený vtip od něho s dřevorubci a vodou. Jako vždy jsem se rozesmála na celé kolo a když jsem se smála, položila jsem mu schválně ruku na jeho a ukázala hlavou na Vadima. Naštěstí to pochopil. Vzal si mojí ruku do svojí a políbil mi hřbet ruky. Začervenala jsem se, ale koutkem oka jsem viděla, jak se Vadim rozloučil a radši odešel, aby nemusel vidět naše cukrování. Tash možná měla pravdu. Fakt o mně možná stojí. Ale to je fuk. Takhle mi to vyhovuje. Vzala jsem svůj talíř a odnesla ho do okýnka. Cestou do šaten jsem se s Jirkou rozdělila, protože kluci měli šatny na druhé straně kampusu. Otevřela jsem si skříňku, vyndala učebnice, ze kterých jsem se měla učit s druhým penálem a nandala vše do tašky. Koutkem oka jsem viděla, že někdo stojí vedle mně. Myslela jsem si, že je to Jirka a proto jsem se usmála a otočila se. Úsměv mi rychle vybledl, když jsem zjistila, že to je Vadim. "Nevotravuj mě a jdi si vošukat Mackenzie, ať už konečně dostane to, co celou dobu chce." řeknu a prorabuju se ve skříňce. "Co proti mně máš?"
"Jsi nafoukanej a slávou ti stouplo ego. Nic novýho."
"Proč nejsi jako ostatní? Ne, že by mi to vadilo, ale ty... Jsi jiná. Nejedeš po mně, nesnažíš se o to, abych se s tebou vyspal. Tak co chceš?"
"Panebože, to je to tak nejasný?! Chci mít od tebe pokoj! Nelez mi furt za prdel! To chci!"
Stoupl si o krok blíž. Polil mě pot a vyschlo mi v krku.
"Katie, jdeš?" zaptal se mě Jirka. "Jo, už jdu, zlato." řekla jsem schválně, aby si myslel, že s Jirkou chodím. "Nemysli si, že se mě jen tak zbavíš a užij si den se svým přítelem." urazil se. Bingo. Chvilku na to přijel na motorce Matt, můj přítel. S Jirkou jsme opravdu jen kamarádi. Kdysi jsme spolu čtvrt roku chodili, ale řekli jsme si, že každý chce něco jiného a proto jsme vztah ukončili, ale je to můj jediný vztah, kdy jsme zůstali přáteli a měli jsme se víc radši jako kamarádi. Když jsem s Jirkou došla před školu, Matt mi podal helmu, abych si ji nasadila a my mohli jet domů. S Jirkou jsem se objala, nasadila si helmu a nasedla k Mattovi na Harleye. Když jsme přijeli domů, převlékla jsem se, osprchovala, udělala Mattovi večeři a učila se do noci. Když jsem si šla lehnout, bylo něco okolo půl třetí ráno. Lehla jsem si k Mattovi, který už spal, ale já jsem za Boha nemohla usnout. Pořád jsem musela myslet na Vadima.