Válka S Vadimem

13. Pouť

"Páni." vyšlo ze mně, když jsem uviděla obrovskou atrakci, co se podobala kladivu. "Jdeme?" zeptal se Rady. "Vy klidně jděte, ale mně na to nedostanete." kroutila jsem hlavou, div jsem si ji neukroutila. "Rady, zapnou ti vůbec tu sedačku?" zasmál se Tomáš.
"To víš, že jo! A pokud ne, tak tam přijdu s Kalakem v ruce." dělal si srandu Rady. Teda, doufám. Mě trochu ta představa vyděsila. Znáte takový ten pocit, kdy Vám nepřipadá nějaký vtip vtipný, ale musíte se nuceně smát, aby jste nebyli za debily? Jo, tak takhle jsem se smála teď. Pak jsme se vydali jednou uličkou a došli ke střelnici. Kluci si fakt dobírají Radyho. Jak tak koukám, tak to Radymu ani nijak nevadí. Spíš si ze svého původu dělá legraci. Bere to s nadsázkou a to se mi na něm líbí. Z přemýšlení mě vytrhla jejich sázka.
"Tak co Rady, budeš lepší, než my?" uchechtl se Honza.
"Jasně, že jo. Že vůbec váháš! Víš, v kolika letech jsem střílel ze vzduchovky? Už ve třech. Takže silně pochybuju. Ale je tu i možnost, že vyhrajete, protože tohle neni Kalašnikov, že?" pousmál se.
"Tak fajn. Kdo vystřelí Katie víc růží, ten vyhrává. Platí?" uzavírá sázky Tomáš.
"A kdo co vyhraje, nebo jaký trest bude, když někdo prohraje?" ptal se Rady.
"Pokud vyhrajete, dostanete ode mně pusu a pokud prohrajete, budete mě nosit na ramenou, celou pouť, kromě atrakcí, samozřejmě." navrhla jsem.
Kluci souhlasili a už jsem jenom čekala na výsledek. První tři výstřely byly stejné. Ani jedna. Druhé kolo bylo zajímavější. Dva zásahy měl Rady, Tom s Honzou po jednom. Třetí kolo bylo rozhodující. Opravdu mě překvapil výsledek. Teda přesněji výherce. Rady dva, Honza jeden a Tomáš pět. Ty kráso! Tom seskočil ze střelnice a ke mně si šel pro svou výhru. "Ne, ty mně růže, já tobě pusu." vyplázla jsem na něj jazyk. Tak se vrátil a věnoval mi růže. Dala jsem mu pusu na tvář a objala ho. Pak si mě vzal Honza na ramena a já si z té výšky ukazovala, kam půjdeme dál. Byli jsme v gumových koulích na vodní hladině, na řetízkáči, na lavici, na autodromu a hodně dalších atrakcí. Když jsme přemýšleli, u jakého stánku zakotvíme, abychom se mohli napít a Rady něco sníst, volal mi Vadim.
"Ahoj lásko, kam tě kluci vytáhli?" zeptal se.
"Jsme teď na pouti na náměstí. Zrovna jsme u stánku, Tom nám kupuje pití."
"Hele, tak už pojedeme domů, co?"
"Né, mě je tu s klukama dobře." odporovala jsem.
"Katie, před chvílí tě pustili z nemocnice, neměla by ses tak přepínat."
"Ale mě je dobře! Nejsem unavená."
"Katie. Už je pozdě. Ty taky musíš domů."
Domů. Já vlastně už nemám domov. Bydlela jsem s Mattem, ale teď se tam nemůžu vrátit. Ne po tom, co mi udělal.
"Já nechci. Chci tu být s klukama."
"Katie. Nesmlouvej. Jedu pro tebe. Dobře?"
"Tak fajn." urazila jsem se a típla hovor.
"Vadim?" zeptal se Honza zezdola.
"Jo. Chce, abych už jela domů. Prý se nemám přepínat."
"A ty chceš jet domů?" zeptal se mě Rady.
"Jasně, že ne!" řekla jsem bez přemýšlení.
Kluci se jen zasmáli. Když Rady dojedl, Honza mě už postavil na zem a už jsme jenom procházeli pouť, protože tam nebylo už nic zajímavého. Na chvíli se od nás Tomáš odpojil a my jsme šli pomalinku napřed. Já jsem si hrála s lístečkama růží. Měla jsem pěknou kytici. Za chvíli mě Tom dohnal a zatáhl za ruku. V ruce držel velké perníkové srdce. Když mi ho se slovy: "To je pro tebe." předával, málem jsem se rozbrečela. Stálo tam Nejlepší kamarádce.
"Děkuju, je krásné." věnovala jsem mu úsměv. "Vyfotíme se?" vypadlo ze mně po chvilce ticha.
"Jo, proč ne." usmál se Tom. Dala jsem si s každým samotnou selfie a pak jednu společnou, kde jsme všichni. Rady vymyslel, abych mu seděla za krkem a přitom se opírala o Honzu, který by stál za ním a Tom vedle Honzy. Říkám Vám, bylo těžké sestavit tuhle selfie. Ale výsledek stál za to. Když mě Rady dával dolů, jenom jsem slyšela Vadimovo pobavený hlas.
"Co to tu proboha šašíte?" smál se.
"Co asi? Děláme si selfie." odsekla jsem. Byla jsem na něj drzá, protože mi ukradl čas s mými dobrými kamarády. Sice se známe chvíli, ale je mi s nimi fajn a Vadim to zkazil. "Ale notak." pokrčil obočí Vadim. "Nebuď na mně naštvaná." objal mě. Objala jsem ho taky a pak se obrátila zase ke klukům. "Tak se teda kluci mějte, určitě si zase někam vyrazíme. Rady, ty nikomu už nevyhrožuj Kalakem a ty se Honzo nepřežírej. A Tome. Neboj, dám ti vědět, až budu chtít Vadima podvést, nebo až budu volná."  objala jsem ho a pak mu dala kamarádskou pusu.
"No to si teda vypiješ!" chtěl mě Vadim chytit okolo pasu, ale já mu uhla. Chtěl znovu, ale já zase couvla. Pak jsem se rozeběhla davem a neustále se ohlížela, jak moc je za mnou Vadim. Pak když mi docházel dech, jsem se schovala za jeden stánek a sledovala dav spoza rohu. Něco mi nesedělo. Vadim tam nebyl. Nebyl nikde. Vyšla jsem ze svého úkrytu a šla davem. Hledala jsem ho v každé uličce, za každým rohem. Nakonec jsem zas narazila na kluky, kteří šli zrovna z kladiva. "Tak tě tam Rady pustili?" zakřenila jsem se. "Jo, ani jsem nemusel vyhrožovat." smál se s námi Rady. Na chvilku jsem i zapomněla na Vadima. Pak mě něco popadlo za pas a otočilo k sobě. Pak mě někdo políbil. Chtěla jsem křičet, ale když jsem se podívala, viděla jsem, že je to moje drahá polovička. Vadim.
"Ty jsi blbej!" odtrhla jsem se z jeho sevření.
"Ale copak? Tak ty mi můžeš dělat naschvály a já tobě ne?"
"Snad bys nežárlil, tady na Toma."
"Ne. Ale naštvalo mě, jak jsi mi utekla."
"Áááá, odplata." zaculila jsem se.
"Ano, nějak tak řečeno." mrkl na mně.
"Hele kluci, díky, že jste mi jí pohlídali, ale teď fakt musíme jet." poděkoval klukům Vadim.
"Bylo to s Váma fajn." usmála jsem se. "Ale teď jsem vážně unavená."
A jak jsem to dořekla, tak jsem si zívla. Rozloučili jsme se s klukama, Vadim přehodil mojí tašku z nemocnice do našeho auta a my vyrazili domů. Teda nejspíš k Váďovi. Vadim po cestě zapnul rádio, položil mi ruku na stehno a já mu přejížděla bříškem palce po ruce. Potom jsem si položila hlavu na okýnko a za nočních světel jsem celá spokojená usnula.