|| Loki Laufeyson FF/CZ || SHE DID MISTAKE THAT BROUGHT HER TO HIM

Bezvýznamně | 1/2 |

Chtěla bych abyste mi dolů do komentů napsali, co si myslíte o příběhu, jestli má smysl ty další díly vydávat nebo ne a slibuju, že jestli si odhlasujete, že to má smysl napíšu na profil, kdy budu díly vydávat a slibuju, že to budu dodržovat!!! :) :) ;)

-------------------------------------------------------------------------------------------

Následujících pár dní jsem se Lokimu vyhýbala a když jsme se potkaly třeba na chodbě nebo při jídle a doošetřování ho jsem dělala, že ani není. Jedině tak jsem s ním mohla koexistovat. Ale s čím jsem nemohla koexistovat - jinými slovy smířit - bylo, že mi v podstatě ublížil a já měla v plánu mu to vrátit. A vzhledem k tomu, že jsem k němu chovala jistou úctu, jako k bývalému králi, tak jsem vymyslela dokonalý plán. Vystresuju ho! Začala jsem tím, že jsem ho rušila při čtení a tak. Nakonec jsem měla všelijaké praštěné otázky typu: Jak dlouho denně spíš? Spíš vůbec? Proč jsi tak bledý? A jedna moje otázka, za kterou jsem se dost dlouho styděla byla: Jsi ještě panic? Ale strašně se mi líbil jeho odpověď: ,,Tohle s tebou řešit nebudu! Klidně ti řeknu, kdy slavím narozeniny, ale nebudu s tebou řešit můj osobní dosavadní život!"

Nakonec jsem to vzdala. Ale ne úplně. Rušila jsem ho svou přítomností. Všimla jsem si toho, protože jsem cítila jeho pohled na sobě. Pak jakmile jsem se podívala viděla jsem, jak rychle zběsile se vrací třeba i o stranu zpět. Často přeskakoval text a já si byla jistá, že tohle není jen tak nějaká nesoustředěnost, že by ho to nebavilo. Byla jsem jeho středem pozornosti a vracel se, jelikož nevěděl, co před chvílí četl.

Poté se sám prozradil.

Dívala jsem se na sebe dlouho v zrcadle na protější stěně vedle krbu naproti pohovky, na níž seděl Loki. 

,,Co?" zeptala jsem se ho, když už mi bylo fakt nepříjemné, jak se na mě pořád kouká.

,,Opravdu si sebe musíš tak dlouho prohlížet v zrcadle, abys viděla jak si krásná?" odpověděl mi otázkou, ale nepoznala jsem jestli to myslí ironicky nebo jestli si vážně myslí, že jsem krásná. Ty jeho neutrální pohledy a tóny v hlase jsem nemohla vystát! Nešlo z nich nic vyčíst. To byl ale beztak účel.

,,Zamyslela jsem se, tak drž hubu." odsekla jsem.

,,Ty umíš myslet. Hm... Tak se zamysli nad tím, jestli opravdu chceš stresovat mě."

Pohlédla jsem na na Lokiho nevěřícně. Nechala jsem si svou jízlivou poznámku pro sebe a místo toho řekla: ,,Takže tě štve, že jsem pořád tady a nemůžeš se pořádně soustředit na ty tvoje nic neznamenající listy?"

,,I tak by se to dalo říct, až na to, že soustředit se dokážu naprosto dokonale." nato jsem dostala záchvat smíchu! Že prý se dokonale soustředí! Čekala bych, že se mě zeptá, čemu se směji. Bohužel na to už se vykašlal dávno. Došlo mu, že já dostávám záchvaty smíchu jen tak z ničeho nic velmi rychle.

Plán mi po třech týdnech vyšel. Čekali jste, že tohle se odehrálo v jednom dni? Ne, bohužel trvalo mi tři týdny, než jsem toho strašně se oblíkajícího mrazivýho obra začala přivádět k šílenství. Během těch 3 týdnů jsem si začala všímat, že je Loki fakt fešnej a dokonce ho začala mít ráda.

Dalšího den jsem se rozhodla, že prostě začneme s výcvikem. Tomu parchantovi se mě neznámým způsobem podařilo mi totiž kdysi ukrást a někam schovat všechny knihy o telepatií... To naštve! 

Při snídani, což byl chleba - který se mi moc nepovedl, ale jíst se to dalo - jsem se na Lokiho jenom dívala a ignorovala jsem strašný hlad. (Všimla jsem si, že po zranění na tváři už není ani stopy. Vlastně už jsem mu během mého ,,snažení se ho naštvat" vyndala i stehy.) Dařilo se mi to, jenže stejně tak se i jemu dařilo ignorovat mě.

Jakmile dojedl věnoval mi jeden z jeho mírně naštvaných pohledů. ,,Tak co potřebuješ?"

,,Slíbil jsi mi, že mě naučíš něco o telepatií." začala jsem pomalu, nechtěla jsem ho ještě víc naštvat než byl.

,,Ano, to slíbil," odmlčel se, ,,Bohužel, nebo spíš bohudík, jsem si zatím nevšiml, že bys jevila třeba jen známku základní věci, jež musíš umět, aby ses mohla naučit něco praktičtějšího."

Odhodlání, umění myslet i ovládání sebe sama bych zvládala (nevím, zda-li na jedničku, ale to nevadí), tak nevím o co mu jde! pomyslela jsem si. ,,A to je?" vypadlo ze mě.

,,Vědět, kdy přestat." pronesl nezaujatě a já myslela, že spadnu ze židle.

,,No promiň?! Já vím, kdy přestat!" vyjekla jsem uraženě.

Vstal se slovy: ,,Ne, nevíš." odcházel někam pryč. Chvíli jsem tam jen seděla, snažila jsem se to vstřebat, ale pak jsem se zvedla a vyrazila za ním. Vzala jsem ho za paži, abych ho zastavila. Otočil se na mě.

,,Tak mi řekni, proč to nevím." nato jsem ho pustila.

Povzdechl si. ,,Umíš ovládat svou mysl, ale jen do určité chvíle. V té chvíli nad tím ztrácíš kontrolu. Viděl jsem to. Možná je to nad tvé síly a ani s výcvikem nebudeš schopna přemoct to. Já ti sice do hlavy nevidím, ale jsem si tím jist. Když to půjde zle víš přece, že můžeš zešílet. Zabít se a nebo ve tvém případě hůře někoho jiného zabít. Vlastně i pro mne by to nebylo nejlepší."

,,Protože by ses pak nemohl pomstít Thorovi a znovu usednout na asgardský trůn. Chápu, povýšenče." nato jsem vteřinku mlčela, jenže já si to prostě nemohla odpustit: ,,Počkat!... Co to melu?! Už jsem z tebe zmatená!" promnula jsem si spánky a pokračovala ve svém monologu: ,,Máš nosánek nahoru a já ti prostě nemůžu věřit, že se skutečně o mě staráš. Já vím, co všechno se může stát. Vím, že nejsem úplně ideální žák. Nebo celkově se asi na něco takového... důležitě vážného nehodím..."

,,A i přesto se chceš učit." bylo to spíš oznámení, ale já musela říct: ,,Ano, chci."

Neochotně přikývl. ,,Dobrá, ale pamatuj - mohu tě učit, mohu ti říct vše, co chceš vědět, ale na zbytek musíš přijít sama. Nepřijdeš-li zničí tě to."

,,Jsem ochotna to risknout."

,,Tak za chvíli venku." chtěl jít pryč, ale ještě se otočil, aby dodal: ,,Hladovou tě nechci." a já se musela usmát. Ach ten dvojsmysl...  Byla jsem šťastná, že se něco přiučím. A najedla jsem se.