|| Loki Laufeyson FF/CZ || SHE DID MISTAKE THAT BROUGHT HER TO HIM

Nekonečná hádka

Ten pocit, když si myslíte, že je pátek a pak se dozvíte, že je sobota -_-

---------------------------------------------------------------

Celý zbytek dne jsem strávila ve svém pokoji. Kreslila jsem, brečela a přemýšlela s tím, že kolem podvečera jsem dostala hlad. Napadlo mě, že by mohl být Loki někde fuč a tak jsem vyšla a byla jsem přesvědčená, že i když se objeví budu ho ignorovat. Ignorace mi na povrchu jde opravdu dobře. Sice v mojí hlavě jsem toho ignorovaného člověka zabila všemi možnými způsoby nejmíň pět tisíckrát, ale jinak v pohodě.

Plýžila jsem se potichu domem, o kterém jsem doufala, že je prázdný. Tedy aspoň jsem doufala, že Lokiho nepotkám. Prolezla jsem do kuchyně a začala jsem zkoumat, co by tu bylo a co by z toho šlo ukuchtit. Vzhledem k tomu, že tak bylo velký kulový jsem si sedla na židli a zapřemítala. Nakonec to dopadlo tak, že jsem si vzala ten kus chlebu, co zbyl od rána. Zůstala jsem tam sedět s bradou opřenou o stůl. Napadlo mě, že bych se mohla schovat na Midgardu. Tam bych nepotřebovala žádná kouzla a když už tak to, co umím by mi stačilo. Nepřišlo mi to jako špatný nápad. Najednou mě něco vyrušilo z mých myšlenek.

,,Tak tady jsi." ozval se Loki za mnou.

Ignorace - téměř dokonalá. Trhla jsem hlavou, což jsem nechtěla.

,,Nemluvíš se mnou?... Chápu."

Dívala jsem se na stěnu před sebou a stále si ho nevšímala. Párkrát mi zamával dlaní před obličejem. Žádná reakce.

,,Poslyš asi budeš chtít vědět, že jsem zahlédl stráže kousek odsud." nato to ve mě hrklo a naskákala mi husí kůže, ale nepřestala jsem sledoval stěnu, ,,Zmátl jsem je halucinacemi, ale brzy sem určitě přijdou a najdou nás tu. Musíme pryč."

Už jsem to nevydržela. ,,A počítám, že každý svou vlastní cestou? Ty si odejdeš někam na jiný svět a já budu bloudit po Asgardu, ale jen tak dlouho dokud mě nenajdou a nevrátí zpátky do vězení, kde nakonec zešílím! A ty, ty si budeš někde spokojeně podřimovat pod stromama!"

,,Jestli si to přeješ tak to tak klidně může být." pronesl.

,,Ne, ty si to tak přeješ a proto to tak bude a ani se nesnaž. Naprosto tě chápu. Logika s pytlem!" obořila jsem se do něj a vstala od stolu.

,,Ale no tak!" znělo to trochu jako by mě z něčeho obviňoval, také se zvedl a šel mým směrem, ,,Co chceš slyšet? Že jsem to přehnal, že se strašně moc omlouvám? Vlastně ani nechápu, co ti vadí. Vždyť jsme oba věděli, jak to skončí!" nato jsem se zastavila v obývacím pokoji s krbem, kde jsme s Lokim trávili možná až moc času a otočila se na něj.

,,Odpustila jsem ti i bez tvým bezvýznamných omluv." řekla jsem naštvaně, ,,Ale nezapomínám!"

,,A proto se ke mě chováš takhle? Protože jsi nezapomněla?! Co je to za důvod? Nechceš si vymyslet něco lepšího?"

,,Já si nevymýšlím! Zatraceně, Loki!" sjela jsem na divan po levé straně ode mne a po pravé od krbu, ,,Nemůžeš mě prostě nechat dýchat?" zeptala jsem se ho.

,,Ne, to teda nemůžu. Nemáš povolení."

Velice vtipné, Loki, pomyslela jsem si.

Lehla jsem si tam čelem k Lokimu, vůbec mu nedocházelo, jak mě deptají ty naše věčné hádky. Někdy dochází k tomu, že se poškádlíme a vzájemně odejde a pak je to dobrý. Jenže někdy to dopadne tak, že já něco řeknu, Loki se vyjádří, ale tak debilním způsobem, že mě to rozbrečí a nakonec se to začne schylovat k další a další hádce. Kvůli ničemu, nebo naprosté hovadině! Po měsíci takhle promarněném už mě to začalo vážně dožírat. Je na čase, aby to žralo i jeho. 

Zvedla jsem se a chtěla si podat s Loki ruku: ,,Příměří?"

Lehce nadzvedl obočí, nechal se zlákat a podal si se mnou ruku. Usmála jsem se, tos neměl, kamaráde. Vystartovala jsem přes náš dotek svou mysl k němu. Udělala jsem to podobně, jako ráno, ale teď jsem mohla říct jeho mozku, aby imitoval bolest jeho těla, ne jenom drtit jeho mysl. Způsobila jsem mu pouze bolest ruky, za kterou jsem ho držela, ale vzhledem k tomu, že jsem mu drtila i mysl moc příjemné to asi nebylo. Zaťal zuby, zadržel dech, zamračil se. Nasadila jsem kamenný pohled a chvíli jsem povolila na bolesti.

,,Nesnaž se mě naštvat ještě víc." varovala jsem ho.

Jakmila jsem jeho ruku pustila měla přestat i bolest, ale ještě pár vteřin bylo vidět jak se s tím srovnává. Nečekala jsem, že se mi to povede, ovšem ano. Prošlo to. Chtěla jsem odejít, ale...

,,Ah..." vyjekla jsem bolestí já. Schytala jsem od Lokiho pořádnou facku! Spadla jsem na zem pod tíhou Lokiho ruky. Vzala jsem se za pravou tvář. Syčela jsem, jak strašně mi v ní brnělo. Vsadím se, že jsem tam měla červený flek. Když jsem otevřela oči ucítila jsem, jak mi spadá jedna slza z pravého oka. To jsem vzápětí musela znovu zavřít. ,,Kde je to tvoje holky nebiju?"

,,Mohla si mě zabít!" zakřičel na mě. A já to věděla, mohla jsem, ale neudělal jsem to a ani neudělám a už vůbec to nemám v plánu. ,,Ale neudělala jsem to, za to bys mi měl být vděčný."

Přiklekl si ke mě. ,,Au..." vypadlo ze mě, když mě vzal ze zadu za vlasy.

,,Když neznáš svoji sílu, tak to nezkoušej na někom, koho se snažíš přesvědčit, že je pro tebe důležitý! A už vůbec ne na mě!"

Vysmála jsem se mu do obličeje. ,,Toho se fakt nebojím. Věř mi. Ty jsi ten poslední člověk, kterého bych se mohla bát!" sice jsem strašně lhala, protože jsem byla vyděšená k smrti, ale sežral to.

Jenom na mě zíral. V očích mě pálily slzy. Nechtěla jsem mu lhát, ale napadlo mě, že to bude asi to nejlepší, co můžu dělat. Nechtěla jsem být praštěna znovu. Myslím, že jsem se dokonce i třásla. Teď mohlo přijít cokoli. V tom je Lokiho velká výhoda. Nedá se mu věřit, protože je nepředvídatelný! Naprosto nevypočítatelný, nikdy nevíte, co udělá. Jako třeba před chvílí, nečekala jsem, že po mě vystartuje a už vůbec jsem nečekala, že se ho budu takhle bát! Po tvářích mi začaly stékat slzy.

,,Co tak civíš?" vyjekla jsem na něj. Pustil mi vlasy. Objala jsem si kolena pažemi a položila si na ně čelo. S každým vzlykem jsem sebou trhla, opřená o bok druhého divanu, sedící na zemi.

Byla jsem vystrašená, co přijde teď. Začala jsem plánovat, jak se budu bránit, ale... Bylo mi to k ničemu, protože... On udělal něco naprosto nečekaného! Odešel. Zvedla jsem pohled. Těsně před schodištěm se ještě zastavil.

,,Ráno odcházím. Je mi jedno, jestli chceš jít nebo ne, ale nenechám tě tady, když vím, že jsi zranitelná." pronesl a vyšel schody.

,,Zranitelná?" zašeptala jsem udiveně sama k sobě. Právě mi nadával, že jsem ho mohla zabít a najednou jsem zranitelná? Co si o sobě jako myslí?!

Kromě toho, že byl zrozen k vládnutí a podobnejch keců.