Pravda Jeffa The Killera

Město v jednom ohni

Stála jsem venku. Konečně jsme se dokázali proplížit kolem těch všech dementů. Dostávala jsem z nich rapla. Uspávací šipky mi došli už dřív a lezení po střechách, jak nějakej posranej ninja, se mi vážně nechtělo.

Z budovy se už chvíli ozývalo zběsilé vití bolesti a zvláštní zvuky praskání, řezání, trhání, vzteklý řev a tak podobně. Jednoduše má oblíbená symfonie. Boj!

Jeff. Byl bezvadný. Hodný, chápavý, slušný a milý. Navíc i brutálně krutý, chytrý a stydlivý zároveň. Přítel na věčnost. Když jsem s ním tenkrát mluvila v základně Creepypást... Ani jsem nevěděla, že říkám to, co říkám. U jeho prvních slov byl pro mě hračka, na kterou jsem nemohla dosáhnout.

Jenže pak se mi omluvil. Za vše co jsem prožila. Zapomenout se nedá. Ale někdy se dá odpustit. Znala jsem spousty doktorů. Nepomohli mi. Jeff je nejlepší doktor. Je jako spasitel. Jenže Jeff napravuje prosbou. Od doby co jsem všem odpustila a začala na novo, se mi nádherně spí.

„Clockwork! Policajti." Kdyby mě na ně Angel neupozornila, asi bych zůstala uprostřed ulice.

Skočila jsem zpátky do stínů a přivřela své zářící oko. Tvrdí se o mně, že jsem krutá. Kdo by nebyl s mým životem? Jenže Jeff mi ukázal, že to mi nedává právo dělat něco tak nechutného.

Ano. Nelíbilo se mi to. Mě okouzloval boj. Že lidé toho moc nevydrží, to není moje vinna. Teď jsem ale poznala nepřítele, jež stojí za to. Stvůry jako já. Když jsme bojovali s příšerami, skoro jsem to nepřežila. Často mi Jeff pomohl, ale poslední ránu jsem dala já.

Ale... He. Ale... Jeff mi ukázal i něco jiného. Otevřel mi oči... A ukázal mi, že boj není to nejkrásnější na světě. Viděla jsem ho, jak tvoří své pasti. Jak přemýšlí. Nádhera vidět bezradnou lišku v kleci nebo králíka v oku.

Často kořist pustil. A já uviděla to, co mě změnilo skoro úplně. Mistr boje není ten, kdo dovede zabít, ale ten kdo nechá žít. Není nic hrdinského na zabití slabšího. A stejně je lepší Jeff jako polštář než kůže lišky, kterou mi vysvětloval, že není snadné stáhnout.

Teď ale do reality. Venku bylo sedm policejních aut a mnoho mužů „zákona". „Co s nima?" Zeptala se mě Nina.

„Vim já? Teď jsem stejně bezradná jako ty." Hned jak Angel začala vytahovat meč, zarazila jsem jí ho zpět. „Ten můžeš nechat tam, kde je."

„Ty mi tu nemáš, co rozkazovat." Ušklíbla se pohrdavě Angel a vytasila zbraň.

„Co by na to asi řekl Jeff?" Zauvažovala jsem nahlas a Angel na mě zuřivě pohlédla.

„Co si myslíš, že jsi?"

„Vrah. A ty jsi nepovedený soudce." Odfrkla jsem.

Byla možná bledá, ale kůže se jí začala barvit do ruda. „Ty mě tu nebudeš napomínat ani hodnotit."

„Ó promiň. Já zapomněla, že jsi tu od toho ty." Teprve teď si uvědomuji, jak naše hádky byli dětinské. „Jeff mě pomohl jako první."

„A mě má radši."

„Dle čeho soudíš? Soudkyně Angel."

„Nevidělas, jak se na mě kouká?" Angel udělala pózu nafrněné modelky a meč si dala mezi prsa.

„To myslíš vážně? Proč tedy mě učí mnoho svých triků?"

„Ale děte. Mě odstranil nitě z očí. To je láska dámy." Ozvala se Nina.