Pravda Jeffa The Killera

Zpět na cestě

Stejně jako lékaři přijeli, tak odjeli. Nikdo jiný si ani nevšiml předmětu na stropě. My tři jsme byly pověřeny, abychom to odstranili. Všechny jsme měli radost, že máme privilegia toho, že nyní můžeme chodit ve svém normálním oblečení. Konečně jsem mohla ukázat své hodinky.

Seřízli jsme to stvoření ze stropu... a tím zapříčinili, že jsme odhalili jeho vnitřek. Uvnitř byla dívka v celkem pokročilém stádiu rozkladu. Matka představená nám přiznala, že tu dívku považovali za utečenkyni. Poznala to podle křížku, který dívka ještě svírala.

Angel byla poslední dobou... zamyšlená? Od chvíle, co jsme zabili to stvoření, byla jakási nepříčetná. Potřebovala někoho, kdo by ji přivedl do reality. Jednou jsem ji slyšela, jak si něco šeptá. Jenže než jsem stihla zaslechnout, o co jde... všimla si mě a ztichla.

Nechala jsem ji být. Jen ať si je mimo. Já a Nina máme způsoby, jak se vrátit do reality ještě dřív než z ní odejdem. Tak ať si ten způsob najde i ona.

Jsou vánoce a mě je celkem smutno. Vyšla jsem ven a posadila se na lavičku. Hleděla jsem na hvězdy a přemýšlela. Pak mě ale něco vyrušilo. Myslela jsem, že je to další jeptiška. Jenže ta nemá bílý kabát. Když zašel do kanceláře Matky představené, přestala jsem se o to zajímat.

Zvedla jsem se a odešla do svého „pokoje". Čtyři stěny, jedna polička, postel a stoleček. Vše co jsem měla. Nestěžuji si. Je to vlastně celkem hodně. Jenže může to být lepší.

Začala jsem se svlékat, když náhle mi někdo zaťukal na dveře. Znovu jsem si oblékla blůzu a otevřela. „Matka představená nás vola." Vysvětlila bleskově Nina a já přikývla.

Šla jsem s naším ospalým andílkem a lehce nerozhodnou Ninou. Nerozhodnou ve vybírání orientace. A přemýšlela jsem, proč nás tahaj z postele.

Matka představená čekala venku a rovnou nás vedla pryč. Po cestě bylo nepříjemné ticho. Přišli jsme k jedné místnosti, která se nepoužívala snad celou věčnost a starší žena nás pustila dovnitř. Neuvěřitelná tma nás obklopila. Matka představená nás zavřela a odešla.

Překvapeně jsme stáli a čekali, co přijde. Pak jsem ucítila dotyk na boku. Nejdřív jsem chtěla Ninu okřiknout, jenže pak jsem si uvědomila, že takhle ona nehladí. Takhle hladí muž. Ještě dřív než jsem si stihla spojit bílý plášť, mužský dotyk a tichý dech za mnou dohromady... rozsvítilo se několik svíček a ozářili prostor před námi.

„Veselé vánoce holky." Řekl nám známý hlas a já pomalu otočila hlavu.

Když jsem uviděla vybělenou tvář, modré oči a černé vlasy... zaplavil mě pocit štěstí. Z drsné bestie se stala hodná holčička, která teď nejvíce toužila po objetí svého drahouška.

„Jeffe." Šeptla jsem zasněně a objala Jeho svalnatou hruď. „Vrátil ses."

Hned ke mně přibila i Nina... jenže... Angel... byla zase mimo. Doufala jsem, že aspoň teď se probere. Jenže ona jen přišla blíž a dotkla se Jeffova kabátu.

„Něco se děje Angel?" Zeptal se vážně Jeff a my obě ho uvolnili, aby si mohl promluvit s naším snílkem.

„To nic. Nevšímej si toho." Odbyla ho suše.

„Co je ti?" Zeptal se celkem vystrašeně Jeff.

„Nic jen poslední dobou nemám náladu." Jeff se k ní natáhl a pošeptal jí něco do ucha. „Ty seš takovej debil!" Zařvala náhle na něj a pokusila se mu dát facku.