Pravda Jeffa The Killera

Přátelé?

Jeff běžel, co nejdál mohl. Stále si dával pozor na ležící vojáky, kteří se po něm sem tam pokusili vystřelit. Většinou neúspěšně, ale i přesto se před střelami, radši měl na pozoru.

Náhle se před ním otevřely dveře od další cely. V plné rychlosti do nich vrazil a spadl do zádu. Vteřinku ležel a pak se pomalu podíval vzhůru. Zrovna mu na hrudník někdo poklekl a zakryl mu oči.

„Běž spát můj princi." Osoba okamžitě dostala do zad kopanec, až Jeffa přeletěla.

„Já ti dám prince." Zařval Jeff a vyskočil na nohy. Ve chvíli, kdy otočil hlavu na toho, kdo ho napadl, zděšeně uskočil před nožem, který ho měl rozříznout. „Co to do prkna...?" Jeff nepokračoval a radši uskočil před dalším bodnutím.

Dívka před ním měla přesně stejný úsměv jako falešný Jeff. Oči měla sešité tak, aby div nevypadávali z důlků, vlasy černé s fialovým melírem a v ruce nůž.

V Jeffových očích se, stejně jako Clock Work začala měnit. Dívka, kterou viděl Jeff, byla ztýraná, ztracená a bez naděje. Byla k pláči. „Je mi to líto." Ujelo opět Jeffovi z úst.

Dívka se zarazila a její šílené oči zmizely. Vrátil se normální pohled holky, která si toho moc prožila. Hleděla Jeffovi do očí a uvažovala.

„Dnes tě budu soudit!" Zařval dívčí hlas po Jeffově pravici a ten na poslední chvíli uskočil dalšímu útočníkovy.

Tahle holka měla zlaté vlasy, široký, ale přesto normální úsměv a oči... ty oči... byly... čistě černé a... a hluboké. Neměli bělmo, byli jen černé a Jeff se v nich ztrácel. Přesto se mu před očima změnila jako ty dvě před tím.

Tahle blondýnka byla něčím poutaná a stále držela oči zavřené. Přesto, že v realitě se rozhlížela po obětech, nechtěla nic vidět. Jeff v její tváři poznal nenávist, strach i tíseň. Soucítil. Jenže ta dívka se na něj bezhlavě vrhala. Měla prázdné ruce, ale oháněla se svými nehty jako kočka. Jeff ji nakonec za ruce chytil a přitlačil ji ke zdi.

„Je mi to líto." Zase? Jeff to dělal bez rozmyšlení. Místo toho, aby ty dívky začal uklidňovat, říkal jim, že je mu to líto. Ale evidentně to pro ně hodně znamenalo.

Blondýnka si ho prohlédla. Zhluboka dýchala a hleděla mu do temných smutných očí. „Co jsi zač?"

„Já jsem Jeff." Odpověděl jí na otázku a pocítil, že její odpor se zmenšil. Uvolnil tedy stisk.

„Jak... jak to víš?"

„Co?" Zaváhal Jeff.

„Jak víš, co cítím?" Dívka mu hleděla do očí a on jí pohled nemilosrdně opětoval. V jejích očích bylo prázdno. Naprosté nic. Jen tma.

„Čtu v tvých očích." Odpověděl Jeff.

Dívka se nejdřív zdála, že povolí, ale zamračila se a Jeff ji musel na zeď znovu přirazit. „Nikdo nemůže číst v očích anděla."

„Může. Je to snadné." Opravil ji Jeff. „Nemáš v nich nic. Jsi ztracená a bez naděje. Nemáš nikoho, kdo by ti pomohl a tak se zbavuješ všech okolo. Znám to. Jsme na tom podobně."

Dívka opět povolila. „Jsme na tom podobně?"

„To ty jsi tu anděl." Připomněl jí Jeff. „Já jsem jen ten, kdo chce ven. A nebojím se při tom kohokoli zranit."

Dívka se naprosto uvolnila a tak ji Jeff konečně postavil zase na zem. „Ale... já jsem monstrum."

„Pro jiné možná. Jsou slepí. Já ne." Zašeptal Jeff a ohlédl se po té holce s nožem.