Pravda Jeffa The Killera

Stavění na nohy

Když jsme ten večer usínali... někteří se ještě rozmístili po svém. Mnoho z nás bylo v odděleném pokoji. Slendy se rozhodl doslova přenocovat pod širým nebem.

Měl jsem nejlepší přehled o všech, protože jsem měl „pokoj" vlastně na chodbě... v druhém patře. Kde v zemi zela díra, a měl jsem možnost vše vidět.

První kdo změnil nocleh, byl Masky. Přišel k Nursinu pokoji, zaklepal a z pokoje vyletěla ruka, která ho vtáhla dovnitř. Nemusím říkat, že vím, co se tam dělo. A vy to víte taky, čuňata!

Pak se Sally s Hoodym rozhodli navštívit Tobbyho. Ti tři pak přešli ke Slendymu ven. Tam se nedělo žádný hromadný fuj, fuj. Gangbang? Ne. Prostě chtěli spát pospolu.

Ale potom se to tam začalo míchat. Zero s Pupiterem, Angel za Painterem... dokonce Nina s Clocky se potkali na chodbě. Stydlivě se zarazili... prošli kolem sebe, jakoby se neviděli a šli po svém. Nina k Eyeles Jackovy a Clocky... ke mně no.

Když ke mně přišla... předstíral jsem spánek a tak mě chtěla pohladit. Vzal jsem ji za ruku a stáhl ji k sobě. „Proč nespíš?" Zeptal jsem se tiše.

„No... ja... jen..." Pohlédla mi do očí a usmála se. Nejspíš si myslela, že jsem naštvaný, ale teď když viděla můj klidný pohled... asi pochopila, že je vše v pořádku. Pohladila mě po tváři a přejela po jizvách. Dráždila mě. „Přišla jsem tě trochu potěšit."

„A čím pak?" Pobízel jsem ji dál.

Clocky si pomalu začala svlékat košili... a dál už snad nemusím říkat co se dělo. Sami si to domyslíte. Jen vám poradím. Mělo to hodně poloh, bylo to tiché, dlouhé a úžasné.

Hned druhý den jsme začali s opravami domu v hlubokém lese. Byl hodně poškozený, ale stavět jsme si ho mohli k obrazu svému. A kdokoli, kdo by přijel... Řekněme, že by poznal naše kudly a drápy.

Koutkem oka jsem zmerčil, že se Slenderman odtrhl a odešel někam do lesů. Šel jsem pokradmu za ním. Šel lesem někam k pahorku a posadil se. Hleděl někam do dáli a sledoval mraky.

Přišel jsem s úsměvem k němu a sedl jsem si hned vedle něj. „Tak co? Něco tě žere?" Zeptal jsem se.

„Ono se to zdá snadný... probrat se a žít jako člověk. Ale je to těžší, než se zdá."

„To vím..." Uznal jsem s ještě větším úsměvem. „...rozumím ti. A ty musíš pochopit, že zabíjení je k ničemu. V ničem ti nepomůže.

Mimochodem... nikdo netvrdí, že nejsme normální." Zasmál jsem se. „Pro sebe jsme normální... Sally, já, Tobby, Liu... všichni jsme normální lidé. Jen jsme si prožili svoje. A ty a pár dalších jste normální inteligentní tvorové. Jen záleží na cizí toleranci."

Nastalo ticho. „Máš pravdu." Přiznal Slendy. „Jsme normální. A ostatní by nás měli tolerovat."

„Tak... správně. A my bychom měli tolerovat je." Řekl jsem mu klidně. „Víš... rád bych se mezi lidi vrátil. Některým z nás chybí jen málo k lidské podobě."

Slendy pokýval hlavou. „Heleď... Clockwork chybí nitě na tvářích... nevíš o tom něco?"

„Ne."