Pravda Jeffa The Killera

Počátky Jeffa the killera

Tak další člen rodiny. Dva tvorové tři magoři. Co víc si přát? Třeba předem vědět o Keithově aktivitě. Kdykoli si vzpomenu na to, co všechno udělal... bouchají ve mně saze. Máma... táta... bratr... nezůstal mi nikdo... koho jsem miloval.

Proto jsem chápal Pupitera. A dost mě děsilo, že o tom ví. Rozhodně to s ním bude těžké. Kdykoli kolem něj jdu, všimnu si nohy, která se blíží k těm mým.

Na svou novou rodinu ale budu plně soustředěn, až zabiju Keitha. To je můj cíl číslo jedna! Zabít vraha mé matky, otce a bratra.

„Stále utápíš myšlenky v touze po smrti?" Tenhle hlas jsem neslyšel už opravdu dlouho. „Krom toho... Liu... nebyl tvůj bratr!"

„Drž hubu! Stejná krev je vedlejší."

„Vážně?" Zasmál se strážce a zdálo se mi, že za krkem jsem ucítil závan větru. „Ještě jsme neprořešili, co jsi. Tak už to víš?"

„Ne! A Nezajímá mě to!" Byl jsem v polorozpadlém domě a můj pokoj od ostatních dělili tlusté stěny. Klidně jsem si mohl zahulákat.

„Vážně né? Ani trochu?" Zahleděl jsem se do tmy a začalo se mi mlžit před očima. „No. Přesto ti to řeknu..." Z mlžení začalo vycházet světlo a pomalu se začala objevovat mlhavá postava. „...Protože já to vím."

„L-liu?"

„Ahoj Jeffe." Liu! To byl opravdu Liu! Menší, v mlžné formě, ale byl to on. Nebo ne? „Jeffe. Jsi pouhý chlapec, kterého jeho matka pohodila v lese.

Nezajímal bych se o tebe... nebýt toho, že tě našla kočka a začala tě kojit. Byl jsi úžasné dítě již tenkrát. Kočka, kterou bys zajímal jen jako maso... která už své odkojila... ti pomohla přežít.

Časem se s tebou dělila o stravu, a když ji přejel náklaďák... začal se o tebe starat pes. Tvé dětství byla jedna velká náhoda. Nakonec ses ale dostal do dětského domova. A tam jsi bránil slapší kteří nebyli otužilí přírodou.

Nakonec si tě všiml ten poslední, koho bys zajímal. Mr. Creepypasta. Doslova tě našel. Všechny děti se ho báli, jen ty ne. Bylo úžasné, jak ses k němu přiblížil a doslova škemral o hru.

Stal si se... pokusem? Prostě ti do těla dal zvláštního ducha, který z tebe udělala mocnějšího tvora než je člověk. Ale někdo tě musel trochu zfunkčnět. Proto jsi mě dostal. Měl jsem ti pomalu aktivovat schopnosti... jenže... času bylo stále dost.

Nakonec sis většinu schopností aktivoval sám. Já jsem tu již zbytečný. Kdyby tě zajímalo, jak ses dostal k Woodsovím tak je to štěstěna, která tě provází stále. Chtěli tě jako bratra Liua nic víc. Tak... Sbohem. Je čas odejít."

Liův dvojník se na mě stále díval a začal stoupat vzhůru. Natáhl jsem po něm ruku, chtěl jsem ho za ni vzít a rozloučit se, ale ruka projela mlhavou postavou a já zůstal smutně civět na místo, kde zmizel.

V uších mi naposledy zaznělo tiché. „Sbohem." A pak... už jen ticho.

Měl jsem v hlavě miliony otázek. Chtěl jsem odpovědi na všechny, ale jen jednu jsem chtěl vysvětlit jistě. „Proč zrovna já?" Jsem jedním z mnoha! Nemohl jsem nic z toho, co říkal ten... „anděl"... ovlivnit! Tak proč já?!

Pak jsem si začal něco vybavovat. Ta neustávající bolest hlavy, kdykoli mě někdo vytočil, ta odolnost, zuřivost, chuť po smrti nestvůr... co sakra jsem?!

A co na tom záleží? „Jsem jediný." Zašeptal jsem si. „Já. Jsem Jeff-the-killer."