Pravda Jeffa The Killera

Malá holka

„Hahahaha!!!" Rozchechtal se Keith. „Vidíš? Pak, že není snadné zabít Woodsovi!!!" Další záchvat smíchu. „Bylo to snazší než vzít dítěti srdce z hrudi!

Jeff. Tche! Ano! Bylo snadné ho upálit! Stejně jako mě. Bylo tak snadné hodit na něj všechnu zodpovědnost za to, co jsem dělal. A teď bude stejně snadné ho skrásnět... stejně jako tebe a všechny ostatní."

Keith se vyžíval ve chvíli vítězství. Když, ale potom pohlédl naposledy na Lia... zarazil se. „Nemyslíš, že toho bylo dost?" Zeptal se tenký něžný hlásek.

Malá holka. Malá... holka! Stála mezi Keithem a Liem! Keith udělal krok... Olízl svůj nůž... a když byl u té holčičky, přizvedl si její tvář prstem. Její krásná tvářička... byla trochu zakrvená. Šatičky růžové a vepředu měla vyšité jméno Sally.

„Další kráska, která si zaslouží být dokonalá. A moje." Prohlásil Keith do její tváře.

Cosi mi bouchlo v hlavě. Byl jsem mrtvý. Mrtví prd ví. Ale tohle jsem vnímal. Byl jsem tedy mrtvý? Nenávyst mi v žilách tekla místo krve, která vytékala z rány. Toužil jsem do toho zasáhnout! Chtěl jsem to naposledy ovlivnit. Jednou... jedinkrát! Naposled. Sháněl jsem všechnu fyzickou sílu, ale když se nedostávala... Sáhl jsem po jiné.

Netušil jsem, že má touha je tolik silná. Chtěl jsem být tam. Těsně před Keithem a probodat mu ksicht. Chtěl jsem být ten, kdo se postaví a rozeběhne se tam. Sám Bůh mi snad podával ruku, abych mohl vstát. Ale pak se tam objevil ďábel. Bůh mi dával možnost odejít do nebes a nemyslet na to. A satan mi mohl pomoci opět žít a dál chránit. Chtěl jsem podat ruku bohu.

Pak tam, ale přišel ten Laughin Jack. „Nech ji mě..." Vztek byl ještě větší. „Krásně si ji užiju." Chechtal se a já už to nevydržel. Bleskově jsem hmátl po té síle, která mě mohla stavět na nohy.

Mé svaly to popírali, ale touha říkala, že mohu. Srdce už netepalo, ale vztek dal nový impulz do probodnutého srdce. A nový úder se mnou snad udeřil o zem. Rána se mi začala hojit. Z té části na kůži, kde nůž narušil tkáň... začal stoupat temný dým. To sám ďábel snad chtěl vstoupit do těla. Ať už se postavím!!! Krev se vztekle začala rozbíhat tělem a srdce tepalo snad tři sta za vteřinu. Myslel jsem, že praskne náloží adrenalinu, která se tam vřítila. Pekelná moc mi proudila žilami.

V hlavě mi třiskala kovadlina. A v mozku...? Tam byla jediná informace! „Postav se mezi ně... a bojuj slabochu!!!" Možná se vrátil anděl. Možná ke mně promlouval někdo jiný. Někdo mocnější. Třeba já sám. Jack už byl natažený k úderu, když jsem se mezi nimi objevil. „Křup, křach, mlask!" Mé tělo zaprotestovalo, ale já sám jsem vztekle zatnul všechny svaly.

Z díry ve které Laughin Jack ještě měl ruku, začala stoupat stejná černá sračka, jako z rány po noži. A já vztekle zatínal oči do tenkých linek. Když jsem je otevřel... věděl jsem... že jsou jiné. Byli tak odlišné... že se i Laughin Jack zalekl. A já blbě viděl. Skutečně. Sám Pán pekel mi zaprodal moc. Jen mě. Tomu kdo po ní toužil více než po čemkoli jiném. A jako jeho syn jsem na ni měl nárok.

Na rozhodování, ale neměl Laughin Jack čas. Ukazováček s prostředníčkam jsem mu zaryl do očí a zbitkem sevžel dršku tak, aby zůstala otevřená a on bezradně mohl kvílet. „Chcípni, ty odporná kreaturo." Zašeptal jsem nezvykle klidným hlasem a druhou rukou jsem vzal jeho tělo.

Jedním... pomalým... pohybem... jsem mu urval hlavu od těla a odhodil ji stranou, při čemž tělo vrhl kamkoli do neznáma. Sáhl jsem si na ránu, která měla být v mém břiše... byla fuč. Jakoby mnou ani nic neprošlo.