Pravda Jeffa The Killera

Procitání do pekel

„Musím vstát!" Sykl na sebe Jeff v duchu, protože mu dělalo potíže jen zvednout ústa. „No ták! Aspoň otevřu oči. Tři, dva, jedna..."

Jeff měl nechat oči zavřené. To co viděl, bylo snad to nejhorší, co kdy mohl vidět. Město bylo v plamenech. Jenže nikde ani živáčka. Na ulici hořelo pět aut zaklíněných v sobě. Z jednoho domu něco vyselo. Když Jeff zaostřil, zděšením se mu vrátili všechny síly a odvrátil pohled. Bylo to tělo. Sice trochu hořelo, ale i na dálku byl vidět vyřízlý úsměv a vypíchlé oči.

Jeff zděšením lapal po dechu a snažil se zorientovat, kde může být. Konečně si to uvědomil. Byl před domem své rodiny. Donutil své tělo, aby se trochu zmátožilo a pokusil se vstát. Jeho nohy byli jako z rosolu, ale přinutil se jít k vykoplým dveřím.

Vešel dovnitř a překvapeně si prohlížel potrhané tapety. Přejel po nich prsty. Pod nimi ucítil drážku ve zdi, jakoby do ní někdo řezal. Našel na zemi rámečky s fotkami. Jeho a jeho rodiny. Rozbité...

Procházel kolem koupelny a zastavil se. Obrátil se do ní. Rozsvícené světlo, a jediné co nebylo rozbité, bylo zrcadlo s nápisem: NEJSEM KRÁSNÝ?.

Jeff k tomu zrcadlu přišel a prohlédl si nápis. Krev. Oči mu přejeli na jeho odraz a málem se vyděsil. On... byl... bledý. Jako smrt sama. Dotkl se tváře a cítil jakousi křehkou skořápku připomínající podrážku boty. „To byl výsledek?" Zeptal se sám sebe. „Ti odporní parchanti. Oni ze mě udělali..." Náhle se zasekl. Pohlédl si do očí. Byli stejné. Jako byli před požárem, který přežil jen tak tak. Skoro vše ostatní bylo poznamenáno plamenem a ředidlem.

„Neudělali ze mě nic. Nová skořápka, stejný vnitřek." Jeff se usmál. „Holky mě asi rády mít nebudou."

Jeff se ještě naposledy podíval do zrcadla a otočil se k odchodu. Prošel chodbou do ložnice svých rodičů a zvážněl. „Mami... tati... jste tu?" Pootevřel dveře a odskočil od nich s menším výkřikem. Za dveřmi byl jeho otec opřený o ně a teď spadl k jeho nohám. Jeff pohlédl za něj a uviděl svou matku. Odvrátil okamžitě pohled. Byla stejně zohyzděna jako ten člověk v okně.

„Liu." Šeptl si náhle Jeff a obrátil se k jeho pokoji na konci chodby. „Liu!" Sykl a rozběhl se ke dveřím.

Dveře vysloveně vyrazil. Proletěl jimi a na druhé straně uviděl to, co doufal, že se nestalo. Jeho bratr. Jediný rozdíl v zohyzdění byl, že měl ještě oči na svém místě. Ty se však smutně a nekonečně dívali skrze Jeffa.

„Liu?" Nevěřil tomu, co vidí Jeff a dotkl se ho. Na rukou mu zůstala krev a Liuovo tělo bylo vychladlé. „Ne. Ne. Ne, ne, ne, ne, NE! Liu!"

Jeffovi ujeli slzy a zatřásl se svým bratrem. Stále do kola řval jeho jméno a snažil se ho probrat z nekonečného spánku. Nakonec padl unaveně na kolena a začal brečet. Mezi vzlyky mu ujelo jméno jeho bratra ještě jednou.

„Chachacha!" Řechtání se rozeznělo místností a Jeff se rozhlédl. Všiml si jednoho ze stínů. Ten, jemuž stín patřil, k němu stál z boku, takže byl vidět úsměv prořízlý až k uším. „Proč se kurva, nesměješ?!" Zařval se smíchem dotyčný. „Podívej, jak je krásný! Jen škoda že ještě nespí."

Jeff pohlédl na svého zohyzděného bratra a chtěl zvracet. „Co do prdele seš! Zrůda?! Monstrum?!" Začal řvát Jeff a při tom mu žalem přeskakoval hlas.

„Já? Já jsem ty! Tvé jméno rozřezalo a zabylo všechny ve městě!" Osoba opět dostala záchvat smíchu. „Vidíš naše dílo? Tvé jméno a má ruka jsou opravdu dokonalá kombinace. Teď už tu jsou všichni stejně krásní jako my."

„Drž hubu!" Zařval Jeff na stín a popadl úlomek z postele, aby ho po stínu mrsknul. „Zastav to! A okamžitě!"

„NE!" Zařvala rozchechtaná bytost. „Jsem v tobě! Já jsem ty! Nemůžeš mě zastavit! Teď jsem tady vrahem já!!!"

Jeff pohlédl na svého mrtvého bratra. „Lže!" Štěklo Jeffovi něco do ucha. „Není tvé druhé já! Nemůže být. To ty jsi Jeff. Ty jsi nositel jména, a že tohle ho využívá, neznamená, že mu to dovolíš. Drž se, parde!"

V tom okamžiku se mu v hlavě vybavili všechny vzpomínky na to, jak si Liu většinou nechával vše líbit a Jeff to jednou jedinkrát nevydržel. Takhle to dopadlo. Liu mrtvý, Jeff zničený a město v plamenech. A to vše jen kvůli třem štráfkům, co jeho a Lia napadli.

„Dost." Šeptl si Jeff. „Takže já že jsem vrah jo?" Jeff se uchechtl a sarkastický úsměv mu zůstal, i když vstával. „Ty jsi tu vyvraždil město mým jménem? Tak za to zaplatíš."

Jeff se cítil neuvěřitelně redy. Vrhl se na místo, kde stín byl a vší silou udeřil do obrovského úsměvu. Když monstrum padalo, Jeff si všiml nože v jeho rukou. V očích mu zaplál plamínek pobavené a nůž vlastně z ruky vyrval. Ještě ve vzduchu se přetočil a zkusil bodnout. Bestie však zmizela mezi předměty ve stínech.

„Vidá. Pejsánek se chce bránit. Tak pojď!" Ze stínů vyletěl kus dřeva, který před tím mrštil po stínu Jeff. Ten se letícímu objektu skoro výsměšně vyhnul a bodl do stínů. „Ten bude můj." Zachechtalo se to monstrum a vzalo Jeffovi nůž z ruky.

Okamžitě se pokusil bodnout. Jeff se opět vyhnul a udeřil to něco do břicha. „Pomalý."

Bytost konečně vypadla ze stínů na menší šero. Jeff ne jen že dostal výhodu stínu, ale ještě se mu naskytl pohled do tváře jeho nepřítele.

Opravdový král monster. Ořezaná víčka, panenky v očích stažené do malých teček a jeho úsměv roztažený opravdu přes celý obličej. Když otevřel ústa, vypadalo to, jakoby to byl had. Krom toho. Rty měl namalované rtěnkou a okolo očí černou barvu.

„Ó. Haka vaka taka naka." Vychrlil ze sebe Jeff se smíchem. „WTFH?"

„Copak? Chceš být stejně krásný jako já?" Rozesmál se tvor a skočil zpět do temnot.

„Ani ne." Zachechtal se Jeff a udeřil nepřítele do břicha znovu. „Pokud jde o můj styl, nejsem holka, ani psycho."

Ti dva se rvali dlouho. Jeff pořád dostával výhody, ale i když je využil, jeho nepřítel stál pevně jako golem. Ten zase byl jako zvíře. Stále dorážel. Nenechával si jedinou pauzu na oddych.

Zvenčí se náhle ozvali sirény a tvor se konečně zarazil. „Už jedou."

„Co?" Nechápal Jeff, a když si všiml mobilu rozbitého na zemi, docvaklo mu. „Tys je zavolal, aby nás chytli!"

„Ne. Aby chytli tebe!" Zasmál se naposledy Jeffův protivník a vyskočil oknem.

Jeff se pokusil o to samé, ale nestihl. Do místnosti vtrhlo zásahové komando a začalo řvát povely. „Na zem! Ruce za hlavu! Hned!"

Jeff nevěděl co. Parchant co mu zabil rodinu nebo spolupráce. Smutně si připustil, že musí spolupracovat. Dal pomalu ruce za hlavu a opatrně si lehl do střepů na zemi. Jeden z komandantů k němu přiběhl a v rozběhu vší silou udeřil do Jeffova týlu.

Jeff upadl do klidné náruče spánku a ticha. Žádné povely. Žádný nechutný tvor, který mu zabil rodinu. Pouze tma a klid. Jeff chtěl, aby to tak vydrželo ještě dýl, ale pomalu se probouzel. Jedním očkem obhlédl situaci. Byl v řetězech, svěrací kazajce a místnosti pro psychopaty. V okamžiku kdy si to uvědomil, opět spadl do snů.