Pravda Jeffa The Killera

Dlouhá chvíle

Ano. Tak nějak mi ubíhal čas bez holek. Prvních pár dní mi bylo bezvadně, protože jsem nemusel mít strach z nedorozumění. Jenže časem jsem si začal všímat, že ta samota není tak fajn.

Chyběli mi ty dívky, které se ke mně přes noc tulili a mazlili se, když chtěli trochu citu. Ty holky, co se mi se vším svěřovali a rády se, se mnou bavili. Krom toho jsem neměl z koho si dělat legraci.

Začínala zima. Musel jsem někam zmizet. Mráz se mi dral pod oblečení a štípal jako jehly rozžhavené v kamnech. Prvních několik týdnů jsem zvládal přebývat poblíž kláštera a aspoň dívkám mávat.

Pak, ale už jsem to nevydržel a holkám zamával ten rok naposledy. Myslím, že bylo devětadvacátého listopadu. Nalezl jsem jakousi chatu. Osaměle stála v lesích. Přišel jsem k ní a prohlédl si dveře. Byli pevné a zamčené. Už dřív jsem se naučil odemykat zámky a tenhle byl až k smíchu. Pokud by mi nebyla zima. Za nějakých deset minut, jsem už roztával v teplejší místnůstce.

Sundal jsem si zasněžené boty a prastaré ponožky, které se už sypali. Podle toho, že se nikde nesvítilo, všude byl klid a netopilo se, jsem uznal, že doma nikdo není. První, co bylo, tak jsem zatopil. V krbu začali plameny olizovat dřevo a já se konečně zahřál.

Pak přišli na řadu smradlavé nohy. Svlékl jsem se celý a vykoupal se. Začal jsem si otírat tělo a své dlouhé vlasy, když jsem si všiml další rány na svém těle. Mé svaly a kůže se rády neměly. Kůže stále praskala při sebemenším pohybu. Naštěstí jsem měl utlumené nervy bolesti, tak jsem to zjišťoval, až když se to hojilo.

Tahle rána se táhla přes celé břicho. Jakoby mě někdo řízl. Mávl jsem nad tím rukou. Dokud budu v klidu, vše bude v pohodě. Vyšel jsem z koupelny, pouze v kalhotách s domněním, že se zahřeju u krbu. Chyba lávky.

Jen co jsem vstoupil do místnosti, všiml jsem si rozsvícených světýlek poblíž. V křesle se něco zavrtělo a já se schoval. „Nensi? Najde si nás tu Santa Klaus?"

„Jistě že najde." Odpověděl dětskému ženský hlas. „Jen někde seženeme stromeček, ozdoby a hlavně hvězdu na špičku."

Posadil jsem se a chytil za břicho. Rána byla malá ale bolestivá a nebyl jsem si moc jistý. „Zajímalo by mě jak to, že v krbu hoří." Ozvalo se zas.

„Sakra." Tichý. Až vzdálený hlas. Byl mužský a zvláštně vzteklý. „Říkals, že tu nikdo nebude."

„Vždyť jo. Ta děcka nebudou potíž." Ozval se jiný. „Ta holka je moje. Toho kluka zamorduj."

V hlavě mi blesklo, co to může být, ale chtěl jsem jistotu. Zatím jsem jen vykukoval zpoza rohu. Když se objevili dvě postavy s kuklamy na hlavách, chtěl jsem vyskočit, ale pak jsem ještě počkal.

Muži přehodili těm osobám na gauči přes hlavy pytle a začali se rozhlížet. „Není tu ještě někdo?" Zeptal se jeden.

Druhý zavrtěl hlavou a začal stahovat pytel dívce na krku. Už teď ve mně bouchli saze. Poblíž jsem našel odloženou vidličku a rozešel se k nim.

„Prosím. Udusím se." Chraptěla dívka a já už dostával tik do oka.

„Tak už toho kluka zab!" Houkl ten druhý.

„Já to nedám. Vždyť je to dítě." Šeptal první.

V tom okamžiku jsem přiskočil k tomu, co držel dívku, zakryl jsem mu ústa a zabořil vidličku do zad. Muž zachrchlal a začal povolovat. Dívka se složila na zem a dál jsem se zajímal o druhého, který na mě začal mířit pistolí.