I need Your love before I fall - CZ

Kapitola 1.

Po tom, co se moji rodiče rozvedli, jsem se přestěhovala s mamkou do Vernonu. Už jsou to dva dny, co jsem strávila vybalováním. Dnes jsem si konečně vybalila všechny věci a upravila si svůj nový pokoj. Vyskládala jsem poslední věci na poličky a unaveně spadla do postele.

„Tae! Neštvi mě!" Slyšela jsem od sousedů křik. Byla jsem zvědavá, a tak jsem se podívala z mého okna, ze kterého jde vidět na sousedovic zahradu a přímo do pokoje, co je naproti mému oknu. „Řekla jsem ti, ať to vyneseš už před půl hodinou, ne?!" Viděla jsem kluka a nejspíš jeho mámu, jak ukazuje na popelnici. „Běž to už vynést nebo se naštvu ještě víc!" Křikla po něm. Chudák. Vidím v jeho mámě tu moji. 

Když vynesl odpadky a vracel se ke vchodovým dveřím, jeho mamka mu nezapomněla uštědřit nemalý pohlavek. Chvíli jsem se ještě dívala z okna, když najednou ten kluk vešel do svého pokoje. Do pokoje naproti mému, Takže mě mohl kdykoliv vidět. Než jsem stihla zareagovat, praštil rukou do zdi tak silně, že jsem leknutím vyjekla. Rychle jsem se skrčila a doufala, že si mě nevšiml.

„Ráda špehuješ cizí lidi?" Zeptal se a z jeho hlubokého hlasu mi naskočila husí kůže. Nahrnula se mi červeň do tváří a já se právě proklínala za svoji zvědavost. Vylezla jsem z pod okna.  
„Promiň. Nechtěla jsem poslouchat." Sklopila jsem zrak a stydlivostí si mnula ruce.
„Ehm... Zrovna jsme se přistěhovali. Jmenuji se Katelin. A ty?" Natáhla jsem se přes okraj okna a čekala až se představí on. „Jsem Taehyung." Řekl a usmál se. Taky se natáhl přes okno a spojil naše dlaně.  Všimla jsem si, že má velice zajímavý úsměv. Nikdy jsem žádný takový neviděla. Zajímavé, jistým způsobem je roztomilý.

„Jestli mě brzo nepustíš, tak spadnu." Zasmál se.
„Navíc mi mačkáš ruku a teď to dost bolí." Neuvědomila jsem si, že jeho dlaň stále svírám ve své. Když jsem ji pustila, tak jsem si všimla nemalého zarudnutí, odřenin a škrábanců.

„Počkej tady!" Řekla jsem a všimla si jen jeho udiveného pohledu. Rychle jsem utíkala dolů do kuchyně pro lékárničku. Doběhla jsem do kuchyně, vzala nůžky, lepítka, peroxid a běžela zpátky do mého pokoje. Doběhla jsem k oknu, ale on už tam nestál. „Moje šetření energie na rychlý běh byl k ničemu. Teď budu sbírat energii další dva týdny, pro dvacet vteřin běhu." Řekla jsem si pro sebe tichým hlasem. Otočila jsem se, abych šla vrátit ty věci zpátky do kuchyně, ale zaskočila mě jedna věc. Smích.

„Tím 'počkej tady'  jsem myslela u sebe, ne že přelezeš ke mně do pokoje. Bez mého vědomí." Založila jsem si ruce na prsou, zatím co on si prohlížel můj pokoj. 

„Promiň. Taky jsem byl zvědavý." Zasmál se a šel směrem ke mně. Musela jsem zaklonit hlavu, abych s ním mohla udržet oční kontakt.
„Proč jsem měl čekat?" Zeptal se udiveně a stále se mi díval do očí. 

„Jo vlastně." Sklopila jsem pohled. Vzala jsem ho za ruku a podívala jsem se na jeho odřené klouby. Asi do té zdi bouchá často. Musí ho to bolet.
„Posaď se." Řekla jsem a zavedla ho k posteli. On si jen poslušně sedl a nastavil mi ruku. Vzala jsem ji do svých a na kapesníky, co jsem měla na nočním stolku jsem nakapala peroxid. Pomalu jsem kapesník přiložila na jeho odřené klouby a sledovala jeho zamračený obličej. Teď jsem si ho mohla prohlédnout více zblízka. Jeho asijské rysy šly hodně vidět. Tmavší pleť, hnědé vlasy a doslova černé oči. Vždycky jsem chtěla tmavé oči.

Když jsem mu odřeniny očistila, tak jsem mu je přelepila páskami a podívala se na něj. 
„Proč jsi praštil do té zdi?" Zeptala jsem se.

„Byl jsem naštvaný. Viděla jsi co se stalo. Raději filtruji vztek takhle, než abych si ho na někom vylil." Řekl a sklopil zrak.

„Chápu. Taky to tak dělám." Odpověděla jsem. Nastalo trapné ticho a já jsem se zadívala do chodby, která vedla ke schodišti. Vstala jsem z postele. „Dáš si něco na pití?" Zeptala jsem se. Chtěla jsem se seznámit. Byl mi sympatický a snad by mohl být i můj nový kamarád.
„Jasně. Moc rád." Usmál se zase tím svým úsměvem.

Zrovna si stoupal, když v tom jsme slyšeli z vedlejšího domu: „Tae! Pojď dolů!" Taehyung si povzdechl a podíval se na mě omluvným pohledem.
„Třeba zítra, Lin." Řekl a lezl z mého pokoje zpět do svého.
„Jo. Zatím ahoj, Taehyungu." Řekla jsem a šla za ním zavřít mé okno.

Nikdo mi ještě nikdy neřekl Lin.

TAKŽE AHOJ^^
VÍTÁM VAS U MÉHO NOVÉHO PŘÍBĚHU. DOUFÁM ŽE SE PRVNÍ KAPITOLA LÍBILA.
TENTO PŘÍBĚH SE BUDU SNAŽIT ZVEŘEJŇOVAT ALESPOŇ JEDNOU DO TÝDNE. ŠKOLA MI MOC NEJDE A NENI TOHO ČASU DOST. NO, BUDU SE SNAŽIT❤

Kdyby jste našli nějakou chybu, tak se moc omlouvám. Přísahám, že jsem to četla tak 8x a nic jsem tam už nenašla.

BYLA BYCH RÁDA, KDYBY JSTE MI NAPSALI NÁZOR, POPŘÍPADĚ UPOZORNILI NA NĚJAKOU CHYBKU.

U DALŠÍ KAPČI AHOJ🤗