I need Your love before I fall - CZ

Kapitola 17.

A bylo to tady zase. Tae se mi snažil zlepšit náladu. Jako vždy. Nemám mu to za zlé. Naopak to miluju, ale nemůže se donekonečna starat jen o mě.
„Tae?" Zeptala jsem se do ticha.
„Hm?" Přestal s pročesáváním mých vlasů svými prsty. Dělal to moc rád.
„Pověz mi, jak umřeli tvůj otec s bratrem?" Podívala jsem se na něj.
„To je jedno, neřešme to." Odpověděl jen.
„Prosím, pověz mi to." Zažadonila jsem. A jakmile si povzdychl a poposedl si, aby si mohl lehnout na prostornou postel, řekl jen: „Dobře."
Automaticky jsem si sedla a posunula se tak, abych na něj lépe viděla a zároveň, abych se cítila pohodlně. 

„Bylo mi patnáct a byl jsem na oslavě u jezera. Kamarád slavil své osmnáctiny. Byla to opravdu zábava. Všichni se smáli, pili a bavili se. A já taky, tedy, dokud jsem tam neuviděl ji. S ním. Víš, ona byla moje první láska. Lena. Byla to ta nejhezčí a nejúžasnější holka na škole. A já jsem miloval ji a ona zase mě. Nebo jsem si to alespoň myslel. Ten den mě podvedla, víš? S mým nejlepším kamarádem. Vidět je tam, jak spolu flirtují, to jsem ještě zvládl. Občas to každému ujede, no ne?" Uchechtl se jen. No, mně moc do smíchu nebylo. 
„No, každopádně to nedopadlo dobře. Šíleně jsem se opil. To... ono to bylo taky poprvé, co jsem pil. Nechtěl jsem pít, vždy jsem byl ten hodný a slušný, ale nějak se mi chtělo. Sice jsem na to neměl věk, ale v tu chvíli mi to bylo docela jedno. Míchal jsem všechno se vším za účelem toho, vymazat obrázek těch dvou, jak se oblizují u stromu. A taky se mi to povedlo... Na chvíli."

„Tae! No tak! Co se děje? Ty jsi opilý? Proč jsi tak pil?" Ona se mě ještě ptá? Ona?!
„Leno! Táhni. Vypadni. Nech mě být!" Vykřil jsem na ni. Naštěstí jsme byli, myslím, někde u druhé strany párty a tak tady bylo hrobové ticho. „Jak jsi jen mohla? S ním... Myslel jsem-myslel jsem, že mě miluješ. Copak pro tebe nic neznamenalo to všechno, co jsem ti dal? Dal jsem ti lásku, Leno... Co víc bys po mně chtěla?!" V jejím obličeji šlo vidět, že moc dobře věděla, co jsem tím myslel. A o to víc mě naštvalo, když dělala, že neví o čem je řeč. „No to si snad děláš prdel, ne?! Táhni mi z očí!" 

„Ehh... nejsem na sebe moc pyšný. Strčil jsem do ní tak moc, až spadla na zem. Nejraději bych se vymluvil na to, že jsem to nechtěl, ale... ano, chtěl. A moc. 
Byl jsem opravdu naštvaný. A ona taky. A tak si dokážeš představit, co se stalo po tom, co to vykecala Michaelovi. Na to, jak jsem byl opilý, mě zmlátil docela dost. Nevadilo mu, že jsme nejlepší přátelé. Nejspíš toho taky docela popil. Ale to, že mi přebral přítelkyni a pak mě i zmlátil... to bylo prostě moc. Moc si z toho večera nepamatuju, ale tohle bylo docela živé. Potom si jen pamatuju, že jsem opilý volal bratrovi, aby pro mě dojel. Nechtěl jsem tam být už ani minutu. Byl to nejhorší den v mém životě. A to jsem ještě ani nevěděl, co má přijít potom.

Oni dva se tam pořád potloukali spolu. A-a já byl tak moc nasraný, Lin. Neměl jsem rozum. Nepřemýšlel jsem. Víš, čekání na bratra mi přišlo jako věčnost a tak jsem poprosil toho kamaráda, co oslavoval, jestli by mi nesehnal někoho, kdo nepil a kdo by mě zavezl domů. Jasně, že mi někoho sehnal a jasně, že pil. I když říkal, že ne. Nevím, jestli kdybych tak moc nepil... jestli bych k němu do auta nasedl. Nejspíš ne, ale v tu chvíli jsem opravdu nepřemýšlel. Jediné co jsem v tu chvíli chtěl, bylo to, abych byl doma. Dal bych cokoliv za to, abych si jen mohl lehnout a s mým opilým mozkem přemýšlet nad celým tím dnem. Přece, chtěl jsem snad tak moc, Lin? Chtěl jsem sakra tak moc, že se stalo to, co se stalo?!"

„Hele, eeh... fakt jsi nepil?" 
„Trochu jsem si dal, ale to je jedno. Řídit umím, takže..."
„Tse - kašli na to. Chci být už doma." Nasedl jsem do auta. Posadil jsem se, ale dozadu, protože mi bylo dost blbě. Matty se rozjel a já za chvíli zaspal. Probudilo mě jen kvílení pneumatik a než jsem se stihl zorientovat, do něčeho jsme narazili.

„Víš, ten den ani vlastně nevím, co se to se mnou stalo. Celkově, co se to stalo s celým tím dnem." Šel dost zřetelně slyšet ten odpor v jeho hlase, když to říkal.
„Tae-"
„Probudil jsem se až v nemocnici. Měl-měl jsem zlomenou klíční kost, víš? A silný otřes mozku. Já... prostě jsem neměl nejmenší tušení, o co šlo. Po chvilce mi došlo, že jsme měli autonehodu, ale neměl jsem tušení, že při ní někdo zemřel. Že při ní zemřel můj starší brácha s taťkou." Na kratší dobu se odmlčel, ale jakmile jsem ho chytla za rameno a podívala jsem se na něj, bylo mi hned jasné, že ho to stále tíží. Vždyť za to, ale nemůže...

„Zanedlouho ke mně na nemocniční pokoj došla matka a začala mi vtloukat do hlavy, že za to můžu já. Že jsem je zabil. Časem jsem si začal říkat, že má nejspíš pravdu. Že kdybych se tak moc neopil a nevolal bratrovi, aby pro mě dojel, s tátou by neumřel. Kdybych neřekl Mattymu, aby mě nezavezl, i když měl popito... Naše auta by se nestřetla, protože by Matty nejel na červenou. Prej dost vysokou rychlostí narazil do našeho rodinného auta. My jsme měli čelní srážku. Narazili jsme do boku druhého auta, které bylo pak totálně našrot. Matty měl pár vážných zlomenin a vnitřní krvácení, ale alespoň on to zvládl, když ne moje rodina. Taťka i brácha umřeli kvůli mně. Mamka měla-no vlastně, má pravdu. Za to, co se stalo, můžu jen a jen já."

Posadil se tak, aby se mi mohl podívat do očí. „Kdybych umřel já, namísto mé rodiny, vše by bylo lepší..."