I need Your love before I fall - CZ

Kapitola 13.

Šla jsem dlouho. Opravdu dlouho. Přišlo mi, jako bych snad celé město prošla dvakrát. Nemožné? Ano.
Celou tu dobu pršelo. A stále prší. Byla bouřka a já mám pocit, jako bych nežila. Co by lidé dělali, kdyby potkali dívku, která má na sobě jen šortky a triko? V dešti? Za bouřky? Nic. Přesně tak. Byla jsem promrzlá na kost a zuby mi klepaly zimou o sebe. Vytvářely opravdu nepříjemný zvuk, který mi nedělal dobře. Bolela mě hlava ze všeho toho přemýšlení. Můj mozek zpracovával nové informace, kterým jsem opravdu nechtěla věřit. Nemohla jsem. Nezvládala jsem zpracovat ten fakt, že se mě mamka celou tu dobu snažila jen ochránit. Že celé tohle divadlo, kvůli kterému jsem nemohla zdravě uvažovat, vymyslel on. Můj táta. Pravý táta. Jediný. Milovaný.

A mrtvý.

Neplakala jsem. Od té doby, co jsem slyšela ten hlas z telefonu, který oznamoval tuhle strašnou věc, jsem neplakala ani jednou. Opravdu mi to nešlo. Chtěla jsem to prostě jen uzavřít do sebe a jít dál. Vždyť... lidé přeci umírají.

Všichni umřou.

Ale proč on? Co dělal špatně? Vždy byl hodný a usměvavý. Plný lásky a naděje. Dával mi obojí. Teď nemám ani jedno. S ním odešlo už opravdu všechno.

Navždy.

Opravdu nevím, jak jsem se dostala zpátky před tenhle dům. Proč jsem se sem zase vrátila? Nevím. Opět. Nevím nic.
Nadechnula jsem se a chtěla jít domů. Říct mamce, ze jsem v pohodě.
V obýváku se svítilo a i přes záclony na oknech jsem mohla vidět, jak mamka sedí v křesle a hlava jí klesá dolů.
Proč nespí? Čeká na mě? Měla bych jít domů, poklepat jí na rameno a říct jí, že jsem v pohodě. Že jsem doma a že jdu spát. Ale jakmile jsem viděla Jimmiho, jak budí mamku a nejspíš jí říká ať jde spát do ložnice, otočila jsem se a zamířila si to k vedlejšímu domu. Mířila jsem si to rovnou ke dřevěnému plotu, který jsem s námahou přelezla a rovnou zamířila pod jeho okno. Vzala jsem malé kamínky, které se mi válely u nohou a začala je házet do jeho okna. Teda, pokoušela jsem se trefovat do okna.

Asi po několikátém pokusu, když jsem se trefila, jsem to vzdala. Asi ho to nevzbudilo.
Najednou ve mě ale vzplál malý plamínek naděje, jakmile se v jeho pokoji rozsvítilo malé světýlko a on následně otevřel okno.

,,Tae!" Řekla jsem nadšeně.

,,Co tu chceš?" Copak ten otrávený hlas? Udělala jsem něco? Vždy je tak naštvaný, když ho někdo vzbudí? Je pravda, že nevím kolik je hodin, to ano, ale nic tak zlého jsem přeci neudělala, ne?

,,Můžu nahoru? Prosím." Doufala jsem, že snad ano. Nevím kam bych šla. Domů nemůžu. Nebo spíš nechci. A nikoho jiného nemám. Jen jeho. Doufám.
Viděla jsem, jak přemýšlí, ale netrvalo mu zrovna dlouho odpovědět. Prosté Ne, které řekl dost rázně, mě utvrdilo, že se něco stalo. Chci vědět co. Abych alespoň na chvíli zapomněla na to všechno, co se dnes, teda včera, stalo.
Nestihla jsem ani nic říct a už zavíral své okno. Rychle jsem ale zareagovala.

,,Tae!" Zastavil se a plamínek naděje opět vzplál. Nic. Zavřel okno.
Co se to sakra stalo?

První věc co mě napadla byla to, že vylezu po tom proklatém stromě. Risknu to. Kašlu na výšky, kašlu na strach. Musím ho vidět. Musím s ním mluvit. Tak dlouho jsem s ním nemluvila.
Mojí vinou.
Mojí hloupostí.

Vzala jsem všechnu svoji odvahu a rukama se zapřela o obvodu stromu. Zapřela se nohou a chytla se první nízké větve. Vyhoupla jsem se na ni a zbytek šel snáz, než jsem si myslela. Teda až do chvíle, kdy mi podklouzla noha a já si ji odřela. Tak moc to bolelo, štípalo. Má odvaha najednou padá a nahrazuje ji opět strach. Co jsem si jen myslela? Nejsem žádná opice, abych lezla po stromech. Byl to hloupý nápad. Opravdu moc.

Ztrácela jsem poslední kapky síly, když v tom mě za předloktí chytly dvě velké ruce a pomalu vytahovaly nahoru. Vylezla jsem ale opravdu vysoko, že? Alespoň pro něco dobrého je moje hloupost. Doufám.

Jakmile jsem se dostala nohama na parapet a následně hned na zem, neváhala jsem. Okamžitě jsem se napřáhla a svojí malou pěstí jsem narazila do jeho hrudníku.
A zase.
A zase.

Chytl mi ruce a zadíval se mi do očí. Ať se nedívá, děsí mě to. Ten jeho pohled. Propalující se mi do hlavy.

,,O co se to sakra snažíš?!" Vyštěkl naštvaně.

,,Vidíš co jsem kvůli tobě udělala? Málem jsem sakra spadla. A to zase jen kvůli tomu hloupému stromu." Zklopila jsem pohled a to ho asi ještě víc naštvalo. Nebo to, že to byla moje chyba a ne jeho vina? Cukl se mnou, a to mě donutilo se opět podivat do těch černých propastí.

,,Nutil jsem tě snad, abys sem lezla? Nah.. jsi nepoučitelná." Pustil mě a šel si sednout na postel.
,,Co chceš?" Zeptal se znovu a já přesně věděla, co mám odpovědět.

Omluvit se.

Moc moc se omlouvám za zpoždění! Ale to víte, člověk si řekne, že jsou prázdniny a tak bude víc času.
Ale není.
Ale snad jsem to touhke kapitolou zachránila. Hehe.

Jak si užívate prázdniny vy?^^