I need Your love before I fall - CZ

Kapitola 2.

Už tu byla sobota a tím pádem se krátil i víkend. Do nové školy jdu už příští týden. Chce se mi tam? Ani v nejmenším.

Bohužel musím.

Taehyung včera opravdu došel. Trochu jsme si popovídali a pobavili se, ale pak musel jít pomáhat domů. Nestihli jsme se ani pořádně seznámit, což mě mrzí. Zdá se být opravdu milý.

Zrovna jsem si chystala všechny věci do školy, když v tom jsem z vedlejšího domu slyšela strašnou ránu. 
„Proč neumíš nic udělat pořádně?! Všechno tady musím dělat sama! Měla jsem tě nechat jít s tím ubožákem! Aspoň by bylo o starost méně! Mám z tebe jen nervy!"
Vím, že špehovat není hezké, ani slušné, ale je mi Taehyunga opravdu líto. Navíc...vím co prožívá. Znám to.

Díky otevřenému oknu jsem slyšela i to, jak došel do svého pokoje a oddychoval. Bylo mi ho opravdu líto. Chtěla jsem jít k oknu a promluvit si s ním, ale najednou jsem slyšela další ránu. A další a další...
První jsem nevěděla, co to je za zvuky, ale potom mi došlo, o co se jedná. Zase ta zeď. Byly slyšet rány a myslím, že i náznak vzlyků. Ach bože, Tae. Rány zpomalovaly, až šlo slyšet jen jeho hlasité oddechování. „Stejně ti nebudu nikdy dobrý. Ne tak, jako on." A další rána. 

Je pondělí, 6:30 ráno a mně se nechce vstát. Zase škola. Nikam se mi nechce. Nerada si hledám přátele, nikdy jsem nenašla žádné, kteří by o mě stáli natolik, aby se se mnou třeba jen rozloučili, když jsem odjížděla do Vernonu. Vstala jsem z postele a udělala ranní rutinu. Rozčesala jsem si vlasy a svázala je do drdolu. Opláchla si obličej a poté očistila různými krémy na pleť. Nanesla lehký make-up, udělala si linky a zakončila to řasenkou. Byla jsem se sebou spokojená, což se často nestávalo. Jsem strašně sebekritická a postrádám byť jen špetku sebevědomí. Nakonec jsem si ještě vyžehlila vlasy. Vzala si svačinu a mohla jít. 

Když jsem vyšla z domu a zamykala branku, rozešla jsem se směrem k nové škole. Snad se nikde po cestě neztratím. Sotva jsem vyšla, už na mě volal Taehyung. 

„Lin! Počkej!" Otočila jsem se na něj a počkala. „To už jdeš do školy? Myslel jsem, že jdeš až příští týden, ne?" Věnoval mi zmatený pohled.
„Příštím týdnem jsem myslela tento, pako." Řekla jsem se smíchem. 

Rozešli jsme se stejným směrem. „Kam vlastně chodíš na školu?"
„Na Jeffersonovu. Kousek odsud." Řekl s mírným úsměvem.
„Vážně? To mě tam můžeš provést." Skoro jsem vykřikla. Byla jsem ráda, že tam budu mít alespoň jeho. 

Opadl mu úsměv a bylo vidět jak zvážněl. „To by nebyl dobrý nápad." Dal si ruce do kapes a nesouhlasně zakýval hlavou.
„Proč?" Nechápala jsem.
„Prostě ne!" Křikl naštvaně. Docela mě to zarazilo. Vzala jsem to v potaz a pokračovala v cestě. Neříkám, že mi to nijak nevrtá hlavou a ani, že by mě to nějak nezarazilo. Ale když ne, tak ne. 

„Promiň, ale prostě to nejde." Povzdechl si. „Kousek od školy tady počkám a ty půjdeš napřed. Nesmí nás vidět." Řekl s vážným výrazem a stále pokračoval kupředu. Jeho pohled pořád hypnotizoval jeho boty.

Zbytek cesty jsme byli zticha.

„Běž." Řekl. Ani jsem se na něj nepodívala a pokračovala dál. Je mi to líto, ale neřešila jsem to.

Došla jsem do školy a rovnou si to zamířila k řediteli. Tam jsem počkala dokud nezazvonilo a nedošel můj nový třídní učitel. Mohlo mu být kolem padesáti let a svůj věk podtrhoval kšandami a brýlemi, které mu téměř padaly z nosu. „Dobrý den. Jsem tvůj třídní učitel, pan Mervel. Doufám, že spolu budeme vycházet, a že ve třídě rychle zapadneš." Řekl a věnoval mi rychlý pohled a rovnou vyšel z ředitelny. Rychle jsem šla za ním a na to, kolik mu nejspíš bylo, jsem ho nemohla skoro ani dohnat. 

Automaticky vešel do třídy a já jsem ani nezareagovala a už jsem stála před celou třídou. Jak se tak dívám, první řady obsadili šprti, další Barbie a Kenové a do posledních ostatní.

Je tu i Taehyung a obdarovává mě dosti divným pohledem. Nečekala jsem, že spolu budeme ve třídě. Vlastně ani ještě nevím kolik mu je. 

„Tak nám o sobě něco řekni." Vyzval mě učitel.
„Ahoj. Jmenuji se Katelin Redfox a je mi 17. Jestli chcete říkejte mi Kate." Řekla jsem s mírným úsměvem. Tihle lidé nebudou zrovna moc inteligentní. Dívají se na mě jak na idiota.
Podívala jsem se směrem na učitele a ten se na mě díval dost nechápavě. To je problém, když o sobě neřeknu zbytečnosti, které stejně nikoho nezajímají?

„Můžu se posadit?" S nezájmem jsem se zeptala učitele. Ten jen pozvedl obočí.
„Tam je volno." Řekl. Asi jsem si to u něj podělala. Ups.

Po oku jsem sledovala Taehyunga, ale nevěnoval mi ani jeden pohled. Achjo...

TAK LIDI. MAM TADY PRO VÁS 2. KAPITOLKU INULBIF.
NEBOJTE SE. ZA CHVÍLI SE TO ZAČNE ROZJÍŽDĚT A UŽ TO NEBUDE TAKOVÁ NUDA.

CHAO VAŠE YAMI❤❤