Proč se mi tohle zase vrací? Už je to přece rok a půl co David umřel, tak proč? Nechci na to dál myslet, vždycky mě to dostalo jen do problémů. Vzala jsem deník co ležel vedle mě a vrátila ho zpět pod polštář.
Podívala jsem se na budík, co ležel na nočním stolku vedle mé postele a se zjištěním, že je 1 ráno jsem se zvedla z postele. Už nejspíš neusnu. Spala jsem dýl než kdy jindy. Přes dvanáct hodin. Měla bych spát denně déle jak pět hodin, abych předešla takovým výpadům.
Vstala jsem z poslete a šla jsem si rozsvítit. Přešla jsem ke skříni a převlékla jsem se z teplých tepláků a trika s mikinou jen do trika na spaní a spodního prádla. Automaticky jsem se šla podívat, jestli mamka ještě nespí. Spala. Dům byl mrtvý. Ticho celého domu přehlučovaly mé kroky, mířící si to do kuchyně. Měla jsem strašnou žízeň. Díky svému malému vzrůstu jsem si musela stoupnout na špičky, abych mohla podat pohárek z horní poličky. Do pohárku jsem si naléla studenou vodu a poté ji všechnu vypila. Když jsem se vracela zpátky do pokoje, tak jsem zakopla o schod a zakňučela od bolesti kterou jsem cítila v mém palci na noze. Došla jsem do pokoje a zhasla světlo, které ozařovalo můj pokoj. Myslela jsem, že když zhasnu, tak oslepnu z nedostatku světla. K mému překvapení se můj pokoj neponořil do tmy, ale ozařovalo ho světlo z pokoje Taehyunga. Proč ještě nespí?
Přešla jsem k oknu, abych se podívala, co to pako dělá. No co asi? Sedí na posteli se svým notebookem a na něco se se zaujetím dívá.
Otevřu okno, a tím taky do pokoje pustím trochu čerstvého vzduchu. Podívám se na noční oblohu a momentálně lituji, že se bojím výšek a proklínám tento strom. Nejraději bych vylezla na něj a přelezla na střechu nad mým pokojem. Miluju noční oblohu. Dnes bylo krásně. Na nebi nebyly žádné mraky, které by mi bránily ve výhledu na tisíce zářících hvězd. Je to uklidňující. Dívat se na hvězdy. Vždy jsem v nich hledala nějaké odpovědi. Odpovědi na co, že? Na všechno. Proč se tohle všechno děje. Proč jsem v jednom kuse smutná, proč jsem si nikdy neuměla hledat kamarády, proč jsem byla vždy terčem posměchu. Dokonce i to, proč se moji drazí rodiče rozvedli, nebo dokonce i to, proč mi umřel jediný milovaný člověk.
Ano, je to pravda. David byl jediný člověk, kterého jsem opravdu milovala. Milovala jsem ho z celého mého zbytečného srdce a dávala mu všechnu moji skrývanou lásku, kterou jsem nikdy nikomu neukazovala. Až na něj.
Byl stejný jako jsem teď já. Trpěl, ale neukazoval to. Pomáhal všem a nikdy mu nebylo vráceno. Pomáhal mi tak, jako já teď pomáhám Taehyungovi. Chci mu ukázat, že i on může být milován. Že cokoliv co udělá není hned špatně. Že má přátele, i když si to neuvědomuje.
Sám neví co má a co může mít.
Tohle je prostě naše prokletí. Je to tak moc obyčejný řetězec, až ze všech událostí, co se staly, se z obyčejného stalo neobyčejné. David se ke mně choval stejně jako se já teď chovám k Taehyungovi. Stoprocentně byl někdo, kdo pomohl Davidovi a stoprocentně bude někdo, komu bude zase Taehyung pomáhat.
Byl zázrak, že jsem se s Davidem potkala a ještě větší byl, že akceptoval moje city vůči němu. Byla to moje první pravá láska. Nebyla obyčejná. Opravdu byla pravá. A ta se potkává jednou jedinkrát za život. Někdy ani to. Nikdy už nepotkám nikoho jako byl David. Pravá láska. Nefalšovaná láska. Neobyčejná a opravdová spřízněná duše. Miluju ho stále a milovat nepřestanu.
Ze všeho toho, co jsem si teď připomněla a uvědomila, jsem si ani nevšimla, že začal foukat nepříjemně studený vítr. Na mých, teď už mokrých tvářích od slz, se rýsovaly rumělce. Zavřela jsem tvoje červené oči a sklopila pohled. Hluboce jsem vydechla, když mi začínala být opravdu zima. Otevřela jsem oči. Můj pohled se setkal s tím jeho. S Taeho. Neříkám, že jsem se nelekla, ale spíš mě překvapilo to, že se vyhoupl na větev stromu a přešel k mému oknu. Ustoupila jsem od okna aby mohl přelézt. Skrz okno přešel do mého pokoje a první co udělal bylo, že mě objal.
Nesnášela jsem když mě někdo objímá. Vždy to pro mě bylo něco velice intimního a plné jak lásky, či jakýchkoliv jiných citů, tak to byl i náznak toho, že ten dotyčný co vás objímá, tu s vámi bude navždy.
Bohužel, nikdo zde nemůže být navždy.
Nikdo.
,,Budeš tu i po tom, co otevřu oči?" Opětovala jsem jeho objetí a nemohla se pořádně nadechnout. Všechno se mi zase hroutí. Všechny ty zdi, co jsem si postavila kolem mého srdce, se prostě a jednoduše hroutí.
,,Neboj se." Řekl a jeho stisk ještě zesílil, aby dokázal, že tu opravdu je.
,,Řekni to." Přitiskla oči víc k sobě.
,,Budu." Řekl naprosto rozhodným a pevným hlasem.
Teď nemám sílu na to, stavět ty zdi znovu.
Ne teď a ne pro něho.
Tak tady je jedna z deep chvilek Taeho a Kate. Jinak...Mám tu na vás pár otázek :D
1. Jak jste si užili tuhle kapitolu?
2. Těšíte se na konec roku?
3.Copak známky? Jste spokojení? :)
4. Co si myslíte o tomhle příběhu?
5. Jak jsem psala, že se vidím v osobnostech Kate a Taeho... Co říkáte na moji osobnost? :D
Moc děkuji, že mě podporujete a omlouvám se za pomalejší vydávání. Fakt se snažím! :D
ČTEŠ
I need Your love before I fall - CZ
Fanfiction" „Chápu. Je to nesnesitelná bolest ze strany těch, které miluješ a máš rád. Tvoji přátelé se o tebe postarají." „Nemám přátele." „V tom případě jsem tady ještě já." " Katelin Redfox je sedmnáctiletá studentka střední umělecké školy. Po rozvodu...
