I need Your love before I fall - CZ

Kapitola 11.

Byl klidný den. Venku svítilo po dlouhé době slunce a na nebi nebyl ani jediný mráček. Ptáci zpívali, zatím co si malá Katelin hrála na zahradě se svým psem. Usmívala se. Byla šťastná. Užívala si života a její optimistický pohled na svět nemohl nikdo a nic zkazit.

Nebo to si alespoň myslela.

Zatím co malá Kate překypovala energií, její rodiče byli unavenější než kdy jindy. Opět je to tady. Opět to musí řešit. Musí řešit to, co je sužuje. Co je bolí a co je zabíjí. Zatím co matka malé Katelin pláče, její otec neví co má říct. Neví jak to má udělat tak, aby jeho milované byly v pořádku a šťastné. A vzlykot jeho životní lasky tomu moc nepomáhá. Soustředí se jen na to, jak moc pláče. Na to, kolik litrů slaných slz za tu dobu co to ví už proplakala.
Bolí ho sledovat to všechno. To, jak jeho láska pláče. To, jak se mu všechno bortí před očima. To, jak jeho milovaná dcerka vyrůstá před jeho očima a nemá nejmenší tušení o tom všem. Nemá nejmenší tušení o ničem z toho, co se tu děje. A ani nikdy nebude. Ne do té doby, co tu bude. Nesmí se to dozvědět.
Katelin má se svým otcem úžasný vztah. Lepší než s matkou. Neví jak to má udělat tak, aby jí neublížil. Neublížil své milované dceři, kterou nechce nikdy ztratit a její krásný úsměv miluje ze všech věcí na světě nejvíce.

Jak jí říct, že už mu nic času nezbývá? Jak jí říct, že uz si s ní nebude moct hrát tak jako kdysi? Jak jí říct, že jeho život pomaličku usíná, ale že jeho láska k ní bude přetrvávat navždy?
Nejde to.
Kdyby to věděla, nepřežila by s ním. A to by jí nemohl udělat.

,,Jak to chceš udělat tak, aby na nic nepřišla? Je to snad vůbec možné?" Zeptala se s bolestí v hlase.

,,Nevím..." Odpověděl jednoduše. Opravdu nevěděl jak to má udělat. Neměl nejmenší tušení.

,,Chceš před ní tajit tak strašnou věc a delat jako by se nic nedělo? To je nemožné!"

,,Jen mě nech přemýšlet prosím."

A to byl konec jejich krátkého rozhovoru. Do obývacího pokoje totiž vběhla osmiletá holčička s úsměvem na tváři a zabláceným oblečením.

,,Na něco přijdu." Stihl jí povědět ještě předtím, než odešel z obývacího pokoje se smutnýma očima, které se zaplňují slzami při pohledu na úsměvnou holčičku.

Rakovina. Proč to muselo postihnout zrovna jeho? Proč zrovna on dostal za břímě něco tak strašného. Jeho ramena tohle už neunesou.
Podle diagnózy je rakovina dost nepředvídatelná. Kolik let mu asi zbývá? Tři? Pět? A nebo se nemoc bude šířit pomaličku a nebude mu zasahovat do života? Několik let je dostatečně dlouho času na přemýšlení o vhodném východisku. Dostatečně času na to, vymyslet plán, jak nejlépe utajit tuhle strašnou zprávu.

***

,,Opravdu? Takže takhle to opravdu chceš?" Ptala se.

Opět je to tady. Téma, které opravdu dlouho odkládali. Báli se ho. Báli se, že až tohle téma opět otevřou, neudrží slzy ani jeden z nich.

,,Není jiná šance."

,,Ale je! Je tolik možností a ty si vybereš zrovna tu nejbrutálnější ze všech! Tohle nemůžu udělat." Naříkala.

,,Prosím. Pro mě. Pro Kate. Vždyť jí bude patnáct a o ničem z toho se nemusí dozvědět. Takhle to pro ni bude nejlepší a pro nás nejjednodušší. Prosím neplač."

,,S tímhle nesouhlasím. Chceš po mně, abych na tebe zapomněla? Zapomněla na ty společná léta? Mám s sebou vzít Kate a opustit tě, jen pro to, aby ji to nebolelo? Byl jsi ty někdy sobec?" Rozčilovala se.

,,Nejsem si jistý. Chci jen to nejlepší pro naši dceru. Už není cesty zpět. Musíme to udělat!"

,,Je mi jasné, že nevyhraji. Ne proti ní. A ne pokud jde o tvoji lásku."

,,Jak to myslíš?"

,,Miluješ ji víc než mě. Už ode dne, kdy se narodila. Ale to je otcovství. Láska k dítěti. Máš pravdu. Nezaslouží si to. Bude to tak lepší."

,,Vím, že po tobě chci moc. Omlouvám se."

,,Jen chci, aby sis pamatoval, že jsem tě vždycky milovala"

,,Já vím."

,,A milovat budu."

,,Já tebe taky. Miluju tě."

,,Miluju tě."

A takhle to všechno začalo. Ze lži začala další lež.
Vzajemě si hleděli do plačtivých očí, i když se snažili být silní. Nešlo to. Tím, že podepíší tyhle papíry započnou novou kapitolu jejich životů. Novou kapitolu života Kate. Bez toho aby se jí jen zeptali. A není to jedno? Oni budou trpět.

Budou trpět pro štěstí svého dítěte.

Tak tady máte takový malý zvrat. Co jsi myslíte o rozhodnutí rodičů malé Kate?
Udělali dobře? Nebo ne?