I need Your love before I fall - CZ

Kapitola 14.

,,Omluvit se." Zašeptala jsem. Styděla jsem se tu být po tom, co jsem ho měsíc ignorovala. Vážně hloupé. Dětinské.

,,Za co?" Dělal hloupého. Moc dobře věděl, o čem je řeč.

,,Moc dobře to víš. Jinak by ses tak dlouho nesnažil se mnou spojit. Každý den jsi na mě čekal před domem, jestli náhodou nepůjdu do školy. Každý den, ses díval do mého okna, jestli jsem v pokoji. Každý den jsi zvonil u nás doma. Tak moc ses snažil. Až do té doby, kdy jsi to vzdal. Omlouvám se."

,,Proč jsi do dělala? Jaký to mělo význam? Před čím ses schovávala? Přede mnou? Proč?" Nechápal.

,,Ze stejného důvodu, jako když ses ty schovával přede mnou. Nebál ses mě snad? Nebál ses toho pohledu, který by se na tebe díval? Těch očí, které by se na tebe dívaly skrz prsty? Tohle já nedělám." Hájila jsem se. Měla jsem ale tendenci obhájit se i kvůli sporu, který proběhl minule. Nemluvili jsme o něm totiž.

,,Tak bys měla vědět, že já taky ne. Tohle bych ti neudělal." Řekl a pořád se mi zpříma díval do očí. Vážně děsivé. Pořád.
Kývla jsem hlavou, aby věděl, že s tím už budu počítat. Zažili jste někdy trapné ticho? Je to ta věc, která patří mezi nejhorší. Je to moment, když ani jeden neví, co má říct a jen přemýšlí, co by bylo asi nejlepší udělat.
Já jsem se zadíval na své ruce, které se z nevysvětlitelného důvodů tiskly k sobě. V tu chvíli mi nic nepřipadalo zajímavější. Ruce jsem oddělila od sebe a začala si hrát s prsty mezi sebou. Vážně zajímavé, nemyslíte?
Vyrušilo mě až poklepání na matraci. Chvíli mi trvalo než mi došlo, co po mně chtěl. Byla jsem unavená a přemýšlení jsem měla pro dnešek dost. Rozešla jsem se k němu až v tu chvíli, kdy mým směrem poslal povzbudivý úsměv. Sedla jsem si vedle něj. Nebezpečná blízkost.

,,Vše při starém?" Zeptal se.

,,V to doufám." Usmála jsem se a natočila se k němu víc. Zaskočilo mě, když si povzdechl a své dlouhé ruce omotal kolem mého pasu.

Co je to za pocit?

Usmála jsem se, když objetí zpevnil po tom, co jsem mu ho opětovala. Položil si bradu na moje rameno a já se o něj víc opřela. Začal mě hladit po zádech a já měla pocit, že snad i usnu. Myslím, že od toho taky neměl daleko.
Najednou se zhluboka nadechl.

,,Co se včera u vás doma řešilo, že jste na sebe s tvojí mamkou křičely?" Doufala jsem, že to nikdo neslyšel. Nechci to řešit. Chtěla jsem to udusit. Neřešit. Ignorovat.

,,Nechci o tom mluvit." Řekla jsem a doufala, že to nechá tak. Ale to by přece nebyl Tae, kdyby do něčeho nevrtal nos.

,,Řekni mi to prosím. Uleví se ti." Řekl a na zádech mi začal prsty kreslit obrazce.

Jen jsem si povzdechla. Vážně o tom nechci mluvit? Nebo si to jen myslím a snažím se udělat to samé co vždy? Protože prostě nejsem zvyklá, aby se o mě někdo tak zajímal. Je to tak jednoduché. Stačí to jen říct. Pár slov. Jedna věta stačí. Do toho.

Řeknu to.

,,Táta." Začala jsem. Než jsem stihla pokračovat, skočil mi do řeči.

,,Co s ním?" Zeptal se. Nechci plakat. Ne zase. Už mě to nebaví a bolí mě hlava. Ze všeho.

,,Včera umřel."
A bylo to venku. Nebylo to tak strašné jak jsem si myslela. Šlo to hladce. Říkala jsem si v hlavě.

To byl ale omyl. Všechno se ve mě zlomilo v tu chvíli, když přestal kroužit prsty po mých zádech a objal mě tak pevně, jak ještě nikdo nikdy. Nebylo to vůbec jednoduché. Připustit si to. Ten fakt, že už tu není. Že už ho neuvidím. Že už ho neuslyším. Neobejme mě a ani nepohladí po hlavě. Nepoplácá po zádech a neusměje se na mě.

Strašně to bolelo. Moje srdce ani mozek nic nechápali. Nechtěli cítit ani chápat. Já jsem nechtěla.

Chtěla jsem konec.

Všeho.

,,Bude to v pořádku." Ujišťoval mě.

Jistě že nebude. Už nikdy.

,,Nebude." Řekla jsem koktavě, zatímco jsem se snažila popadnout dech. Oči mě pálily a bolely. Slzy nešly zastavit. A právě z tohohle důvodu jsem to chtěla uzavřít. Nikoho bych neotravovala. Nikdo by se na mě nedíval divně. Nikdo by se na mě nedíval skrz prsty.

Ale počkat.

To on přece nedělá. A nikdo jiný mě takhke nevidí.

Věřím mu.

,,Taky mi umřel táta." Smutný tón v jeho hlase nešel přeslechnout.
,,I bratr." Pokračoval.

,,To je mi moc líto, Tae." Nevěděla jsem co říct. Snad jen taky, že to bude v pořádku.
,,Zabil jsem je." Dokončil konečně to, co chtěl říct.

A plakal. Stejně tak jako já. Ale do očí jsme se jeden druhému podívat nedokázali. Bylo to nemožné. Spolu jsme překonali už hodně, ale tohle je moc.

Nezvládáme to.

Ani jeden.

Pořád.

Omlouvám se za zpoždění, ale jsem jako praktikant na táboře na celé dva týdny. Konečně jsme vypadli na výlet do Brna a konečně wifi^^