I need Your love before I fall - CZ

Kapitola 18.

 „Proč něco takového vůbec říkáš?" Byla jsem doslova v neuvěření, že něco takového vůbec vypustil z pusy.

„Není to jasné? Protože cokoliv udělám, nebude nikdy nikomu stačit. Jsem jen malý zbabělý kus odpadu, který má obavy, jak ho vidí ostatní." 

„Tae, nejsi sám, kdo se tak cítí. Mám to úplně stejně-" Chtěla jsem doříct, ale přerušil mě.

„Nic se na mně nezměnilo. Věděl jsem to od samého začátku. Opravdu se cítím jako ten nejhorší. Nenávidím se!"

„Tohle neříkej!" Krev se ve mně vařila. Cítila jsem, jak se mi zvedá tep, a jak už to u nás dvou bývá, opět to nebude poklidný rozhovor. Jako vždy.

„Zabil jsem je! Já za to můžu! To já jsem způsobil tuhle hnusnou situaci. Copak to nevidíš? Za všechno si můžu sám. Tak moc jsem se snažil. Snažil jsem se o to, abych na to nemyslel a v podstatě, abych zapomněl na to, že jsem hnusnej vrah. Tak moc jsem se nažil, aby mě měla máma zase ráda. Aby mě... nenenáviděla. A taky, abys mě měla ráda ty."

 „Vím to. Vidím to. Tae, něco ti řeknu. Nezáleží na tom, do jak moc hluboké tmy spadneš, i tak mám dost síly na to, nabych ti mohla podat pomocnou ruku bez ohledu na to, kolik sil mě to bude stát. Copak ti to není jasné? Povedlo se ti to." 

„Co to povídáš?" Nemám nejmenší tušení, jestli jen dělal hlupáka, a nebo je opravdu tak slepý. Chytla jsem ho za ramena a malinko s ním zatřásla, aby mě pořádně poslouchal.

„Miluju, když mě hladíš ve vlasech a miluju, když mě držíš za ruce. Miluju, když mě objímáš. Víš, kdykoliv to uděláš, tak mám pocit, jako bychom se oba dva mohli dorozumět jen skrz kontakt mezi našimi těly."

„Lin, co to-"

„Miluju zvuk tvého hlasu. Slyšet tě říkat moje jméno, to mě vždycky zahřeje u srdce. Miluju tvé oči. Obvykle se dívají vážně a bez života, ale když jsi se mnou, miluju jak se obměkčí.
Miluju tvé ruce. Miluju dokonce i to, jak chodíš. Když spolu jdeme, miluju jak se občas otočíš, aby ses ujistil, že jdu za tebou."

„Přestaň..." Mumlal si spíš pro sebe.

„Miluju, jak vypadáš, když spíš. Vypadáš tak nevinně a tvé dlouhé řasy se třepou, když se ti zdá něco zlého. A když se dotknu tvé tváře" -Vzala jsem jeho obličej do svých dlaní- „uklidníš se."
Celou tu dobu jsem se mu dívala do očí, ale jakmile se začal dívat někam jinam a nejspíš začal přemýšlet, jednu svou ruku jsem oddělala, abych mu mohla sáhnout na spodní ret. „A když jsem ti sáhla na rty, když jsi spal, ani sis nevšiml. To mi tak strašně bušilo srdce." I vzhledem k situaci jsem byla schopná se zasmát.
„Miluju to všechno." Pustila jsem jeho tvář a své ruce jsem přesunula na ty jeho.
„Miluju tebe."

„Proč?"

„Když jsi řekl, že se nenávidíš, přinutilo mě to říct všechny ty báječné věci, které o tobě vím." Přiznala jsem. Bylo těžké si to všechno uvědomit.

„Proč? Proč mě máš tak ráda? Vždyť jsem úplně zbytečný. Pořád jen utíkám před svými problémy." Povzdechl si a podíval se na naše ruce.  „Vždyť utíkám i teď! Tak proč?"

„Protože jsi mi dával tak báječné věci, jako jsou třeba tvé úsměvy. Nevědomky jsi říkal slova, která jsem chtěla slyšet tak dlouho a tak strašně moc jsem je potřebovala. Víš, ta slova byla jediná, po kterých jsem toužila nejvíc na světě."

„Jak-" Nenechala jsem ho, aby mě přerušoval. Prostě jsem to ze sebe už musela dostat. Bez ohledu na následky.

„V mém případě se čas zastavil na velmi dlouhou dobu. Od té noci co jsem ztratila jedinou osobu, která mi rozuměla, se pro mě čas zastavil. A byl jsi to právě ty, kdo roztavil mé zmrzlé srdce a začal ten zpropadený čas posunovat dopředu. Jsem si víc než jistá, že nemáš představu o tom, jak jsi mě spasil, nebo jak šťastná jsem byla, když jsem tě slyšela ve spánku říkat: Miluju tě, Lin. 
Proto v tebe věřím. Bez ohledu na utrpení, kterým sis prošel. Když v tebe nikdo jiný na světě nebude věřit... Dokonce, i když nebudeš věřit sám sobě... Já budu."

„Lin... ty ani nevíš, jak moc tě miluju." Řekl.

„Taky tě miluju, Tae."

Nemůžu tomu uvěřit. Konečně, je to tady. Tak moc dlouho jsem čekala a tak moc jsem si to zároveň odmítala připustit. Tak strašně dlouho jsem se nemohla vyrovnat s úmrtím Davida, až jsem přestala žít. A teď? Díky Taemu jsem se opět srovnala. Ukázal mi naprosto jiný svět a za to jsem neskutečně ráda. Bylo načase něco udělat, cokoliv. Už jsem nechtěla žít tak, jak jsem žila. Strach z mojí mámy mě užíral a zabíjel úplně stejně, jako jakákoliv moje dosavadní chyba. Už konec s mýma chybama. Už konec s bolestí, smutkem a nářkem. K čemu to? Za vše v našem životě si můžeme sami. Je na nás, jak se vypořádáme s tím, jak s námi zacházejí ostatní. Je na nás, jak hluboko spadneme a je také na nás, jak dlouho nám bude trvat se zase vyšplhat nahoru. Máme u sebe lidi, kteří nám ubližují a máme u sebe lidi, kteří nám pomáhají. A je opět na nás, jak jejich pomoc příjmeme a jak jim jejich pomoc oplatíme. 

Táta měl pravdu. Když umře, zabije mě to. A bylo to tak. Opravdu jsem se jako mrtvá cítila, ale dneškem začínám znova. 

I s Taem.
A v jednom objetí.
Společně.

Děkuji všem, kteří mě podporovali v psaní tohohle canceru. V nejbližší době budu dělat korekci všech kapitol a mám také v plánu příběh napsat víc podrobně. Ale, to se ještě uvidí. Víte, stále jsem líná.
Takže se s vámi chci rozloučit ohledně tohohle příběhu. Byla bych neskutečně ráda, kdyby jste mi napsali své názory, kritiky a připomínky. Vážně by mi to pomohlo k psaní dalších povídek a fanfikcí.
Mějte se~