I need Your love before I fall - CZ

Kapitola 12.

Kdo by to byl čekal? Kdo by jen mohl čekat, že moje matka podváděla mého otce? Proč? Myslela jsem si, že mají dobrý vztah. Tak jak? Není to tak trochu divné? Podlé? Hnusné? Proč by to sakra dělala? Mohli si v klidu promluvit. Vážně ji nechápu. Nesnáším jakékoliv její rozhodnutí, její nápady, její argumenty. Nesnáším ji. Čím dál tím víc a víc. Zaslouží si to? Podle mě ano. Necítím k ní absolutně nic, co by naznačovalo lásku. Úcta tu ovšem stále je. Pořád je to moje rodina. Matka.

Moje nechození do školy se mamka docela rychle dozvěděla. A to z důvodu zanedbávání docházky a neurčení důvodu. Myslela jsem si, že tenhle dům opustím za delší dobu. Nebylo tomu tak ale. Hned jak se to dozvěděla, naletěla mi do pokoje a začala házet věcmi. Proč? Kvůli čemu takovou námahu? Praskne jí žilka na čele.
Celá červená a naštvaná s pusou plnou nadávek a prskajíc mi do obličeje se rozhodla konečně přestat. V tu chvíli, když jsem toho měla dost já. Měla jsem dost všeho. Toho jak se chová. Toho jak se chová ke mně. Toho, že ji nezajímá jak se mám, co dělám a co prožívám. Nepamatuju si, kdy mi naposledy poděkovala a nebo jen poprosila, ať ji něco přinesu. Nepamatuju si, kdy mě naposledy objala a nebo pohladila po hlavě a usmála se. Neusmívá se. Ne na mě. Proboha neměla by matka svoji dceru podporovat a popohánět kupředu? Říct mi čas od času, že je na mě pyšná a nebo, že mě má ráda?

Nic.

Měla jsem toho prostě dost.

„Nekřič na mě!" Neudržela jsem se.

„Co-"

„Konec toho křičení! Nech toho. Nic to nedělá. Chápeš? Žádný účinek. Přestaň už!" Křičela jsem. Nechtěla jsem křičet.
Stoupla jsem si z postele a zamračila se na ni.
„Ty mě tady budeš peskovat, zatím co si můžeš v klidu žít bez pocitu viny a s domněním, že jsi taťku zradila a podrazila mu nohy. Jak? Proboha vždyť je to hnusné! Jak jsi ho mohla podvádět? Pořád jste byli svoji! Pořád tě miloval a možná pořád miluje. Jsi hnusná!" Lekla jsem se, jakmile se rychle dostala přede mě a vší silou mě uhodila do tváře. Druhou stranu jsem schytala o stůl. Nedivila jsem se. Zasloužila jsem si ji. Dovolila jsem si moc. Vím kde mam hranice, ale už jsem se neudržela.
Bolestivou tvář jsem si zakryla dlaní a čekala na další její reakci. Řev, další facka, nebo dokonce i něco horšího. Ale ne. Nic z toho nepřišlo. Místo toho jí zrudly oči a začala natahovat. Nerozuměla jsem tomu. Proč teď?

„Jak můžeš říct něco takového? Tvého otce jsem milovala. Celým svým srdcem. Bylo to jeho rozhodnutí!"

,,Počkej, cože?" Nerozumněla jsem tomu.

,,To on to tak chtěl" Plakala.

,,Copak on chtěl, abys ho prováděla?" Stále jsem křičela. Tohle bylo absurdní.

,,Neměli jsme jinou možnost. Chtěl tě toho všeho ušetřit." Vysvětlovala mi.

,,Čeho všeho?"

,,Nemůžu ti to říct. Slíbila jsem mu-"

,,To mě ale nezajímá! Mám právo to vědět!" Byla jsem naštvaná. Nikdy jsem si nemyslela, že já budu poučovat mamku o tom, co je správné a co ne.

,,Nemůžu.."

,,Musím to vědět!"

,,Tvůj táta je nemocný." A v tenhle kratičký moment jsem si uvědomila to, co jsem nevnímala.
Ty tiché vzlykající hlasy, které jsem slýchávala po večerech. Ty časté taťkovy odchody k doktorovi a 'pracovní cesty', které trvaly i dva týdny. Ten pán co k nám chodil 'na návštěvy', a další.

,,Jak nemocný?" Zaptala jsem se a v mém hlase šla poznat stopa po obavách.

Mlčela. Zarytě se dívala do země a přestávala brečet. Díky bohu. Nevím jak se mám chovat k lidem, kteří podlehnou emocím.

,,Jak nemocný?" Zase jsem křičela. Fakt jsem nechtěla křičet. Ale jistým způsobem mi dělalo dobře na ni křičet.

,,Má rakovinu!" Křikla až jí přeskočil hlas. ,,Celé to bylo plánováné. Neměla ses nic dozvědět. Ne dokud-"

,,Neumře." Dokončila jsem za ni. ,,Proč jste to tajili?"

,,Myslel si, že to tak bude lepší. Chtěl tě ochránit. Ochránit nás. Tak moc nás miluje. Nemohl se dívat na to, jak mu vyrůstáš před očima a on s tím nemůže nic udělat. Tohle ty nepochopíš."

A přesně ve chvíli, když jsem se rozhodla udělat první krok a po dlouhé době obejmout svoji mámu, zazvonil telefon. Jako největší aktivistka se vyhoupla na nohy a zvedla ho. Mluvila s druhou stranou, jakoby před chvilkou neprobrečela dávku za celé dny.

Myslela jsem ze je to Jimmy, který je momentálně v práci. Ale to byl omyl.

V místnosti nastalo hrobové ticho a tak jsem mohla slyšet ty nejdůležitější věty. Myslela jsem si, že mi vyskočí srdce z těla.
Mamka v tu chvíli zalapala po dechu a upustila mobil.

,,Váš bývalý manžel zemřel. Upřímnou soustrast."

Člověk by čekal, že v tu chvíli se rozpláču. Nemohla jsem. Srdce se mi snad i zastavilo a nemohla jsem popadnout dech. Nemohla jsem plakat. Nešlo to. Místo toho jsem se otočila. Sešla schody a šla směrem k hlavním dveřím. Otevřela je a odešla.

Nevím kam.
Nevím jak daleko.
Nevím nic.