I need Your love before I fall - CZ

Kapitola 5.

Dole prosím přečíst🙂

Už jsou to tři dny od toho, co byl Taehyung u mě. Od toho úterka jsme se nebavili. Nechodí do školy, nechodí ven, nemá otevřené okno a ani odtáhlé závěsy. Přestal se mnou komunikovat a to mě šíleně zaráží. Nevím, jestli byl problém v tom, že jsem ho viděla posmrkávat mi na rameni, a nebo prostě jen v tom, že mi řekl o malinkatém kousíčku svých problémů. Taky jsem taková byla. Bála jsem se ukázat kousíček sama sebe někomu jinému, protože jsem si myslela, že to nikoho nezajímá. Že já nikoho nezajímám. Že všechny a všechno jen otravuji a samotná moje existence je otravná, nedůležitá a zbytečná. Pomohl mi jen jeden člověk, díky kterému jsem našla světlo a nebloudila pořád jen ve tmě, ve které teď bloudí on. Chci mu pomoct.

***

„Tak co? Dneska už bys šla ven?" Vyrušil mě z přemýšlení ten otravný hlas. Co pořád chce? Není mu jasné, že nemám zájem? 

„Ne. Pospíchám domů. A navíc pořád nemám zájem." Vážně už mě to nebaví.

„Ale no tak. Proč ztrácíš čas s tím chudákem?"

„Není to chudák." Řekla jsem a vyšla ze třídy. Nechci s tím blbem ztrácet ani trochu času.

„Vždyť je to asiat, v kalhotách toho moc nemá a-" přerušila jsem jeho dosti nezajímavé řeči a pokusy o urážky. 

„Má tam toho víc, než ty v hlavě. Idiote." Sykla jsem naštvaně. Uraženě jsem mu dupla na nohu a odkráčela směrem domů.

„Krávo!" Slyšela jsem. Musela jsem se pro sebe usmát. Dnes mám v plánu odchytnout si Taehyunga a těším se, až mu řeknu o tom blbečkovi. Jsem si jistá, že ho to potěší. 

Cestou ze školy jsem se zastavila v parku. Vždycky se mi líbilo se jen tak posadit a dívat se do sluníčka. Na to, že je teprve leden, sluníčko svítí nějak často. Pamatuju si, že byl vždycky sníh až do poloviny března. Ve Vernonu je to ohledně počasí asi hodně jinak. Seděla jsem takhle na lavičce asi ještě dvacet minut, než dojel nějaký pán s velice hlasitým autem. Neměla jsem ráda, když mi někdo rušil moje ticho. Zvedla jsem se a raději odešla. Tohle nemá cenu. Prostě si sednu doma a budu jen tak ze srandy meditovat, nebo tak něco. Nad svým uvažováním sem se musela sama zasmát. Bože, kde mě to napadá? 

Ani jsem si to neuvědomila a byla jsem už před domem. Z boku jsem se podívala na Taehyungovo okno. Měl ho otevřené! Ano! Rychle jsem odemčela branku a utíkala k domu. Cestou jsem to vzala přes kuchyni a zastavila jsem se nad tou hrůzou. Vzpomněla jsem si, že bych měla uklidit, jelikož by se mamka mohla za chvíli vrátit. Poslouchat ji, ohledně toho, jaké jsem prase a že se neumím o nic postarat a že jsem snad hluchá, fakt nehodlám.
V kuchyni jsem se dlouho nezdržovala a tak jsem běžela rychle po schodech nahoru, do svého pokoje. Když jsem tam doběhla a zamířila si to k oknu, které pro mou smůlu, už bylo zavřené, tak jsem se naštvala.
Co?! No to si dělá srandu ne? Automaticky bez přemýšlení jsem vyšla z domu a zamířila si to k vedlejšímu domu. Zazvonila a čekala. Dlouho jsem nečekala a z domu se přiřítila zřejmě naštvaná paní.

„Co chcete?" Řekla nepříjemně.

„Ehm. Omlouvám se, mohla by jste prosím zavolat Taehyunga?" Zeptala jsem se. Mohla jsem se alespoň představit, že? Kde mám vychování?

„Není doma." Odbila mě. 

„Opravdu? Jsem přesvědčená o opaku." Řekla jsem jen a překřížila jsem si ruce na prsou.

„Co si to dovoluješ? Když říkám, že není doma, tak není!"

„Dobře, omlouvám se. Mějte se." Lhářko. Ani se nerozloučila a zmizela zpátky v domě. Je velice nepříjemná.

Nijak jsem se nezdržovala. Byla jsem celkem naštvaná, takže jsem si to nakráčela zpátky do pokoje a otevřela okno. Nejenom, že mě dnes naštvalo už asi deset lidí, ale taky jsem kvůli tomu idiotovi utíkala. Několikrát. Do schodů. Jestli mi můj plán vyjde, asi ho zabiju.

Skrz mé okno jsem vylezla na větev stromu, co rostl mezi našimi domy. Jelikož jsem se dost bála výšek, tak jsem myslela, že se asi pozvracím kvůli závrati. Nebyla to moc velká výška. Ale strach udělá svoje.
Sedla jsem si na větev a rukama se přidržovala ostatních větví, na které mé krátké ruce dosáhly. Momentálně jsem se za svůj vzrůst nesnášela. Kdybych byla vyšší, mohla bych se prostě jen přehoupnout tak, jak to dělá Taehyung. Místo toho se tu plazím po větvi a doufám že nespadnu. Jako zázrakem jsem se dostala k jeho oknu a zaklepala. Doufám, že ten idiot otevře.
Nic. Zaklepala jsem znovu. Okno zapraskalo. Málem jsem vyletěla štěstím z kůže, když se okno otevřelo a v něm stál zmatený Taehyung. 

„Lin?! Co to děláš?" Zeptal se. No co asi.

„Nevidíš? Teď prosím uhni nebo na tebe skočím, jelikož bych nerada skončila rozpláclá tam dole." Pokusila jsem se o úsměv a hlavou cukla směrem dolů. Ale to jsem dělat neměla. Zamotala se mi hlava a udělalo blbě. Ztratila jsem rovnováhu a když jsem si myslela, že snad opravdu spadnu, za ramena mě chytil ten, kvůli komu jsem v této situaci.
„Proboha, ještě spadneš. Pojď." Řekl mírně naštvaně a tahal mě k sobě do okna. 
„Děkuju." Docela jsem se styděla. Tohle byl opravdu blbý nápad. Vždyť jsem mohla spadnout.

Když mi pomáhal do okna, uklouzla mi noha po parapetu a já jsem s mírným vyjeknutím spadla přímo na něj. Naštěstí jsem spadla do měkkého. Tae na tom byl hůř.

„Sakra Lin, to bolelo. Dávej pozor." Řekl teď už naštvaně a zamračil se. Rychle jsem z něj vstala a plácla se do tváří. Tohle byl vážně hloupý nápad. Neměla jsem sem chodit. Že já jsem to prostě nemohla nechat být. 
„Moc, moc, moc, moc se ti omlouvám! Tohle jsem nechtěla. Vážně se omlouvám." Řekla jsem zahanbeně a podala mu ruku. Chvíli se na ni jen díval a pak sklopil zrak. Ruku přijal a já mu pomohla na nohy. 

„Proč jsi přišla, Lin?" Zeptal se. Proč jsem vlastně přišla? 

Tak jak se vám vede? Často u příběhů vidím, jak se autor často baví se čtenáři atd. A tohle já neumím. Takže překonávám sama sebe a ptám se: Jak se máte? Co celý den děláte? Jak se vám čte tento cancer? Co se vám na tomto canceru líbí a co ne?

Byla bych ráda, kdyby jste na tyto otázky odpověděli, když už se snažím hledat frendy^^

Zatím chao🤗😇😚