I need Your love before I fall - CZ

Kapitola 4.

Večer jsem se několikrát probudila kvůli žízni a kašli. Pak jsem zase nemohla usnout. Několikrát. Párkrát jsem si i vyměnila obklad na čele, namočila ho v koupelně studenou vodou a dala si ho zase na čelo. 

Ráno mě probudil pohyb mé matrace a zima, způsobená novým obkladem na čele. 

„Tae?" Zeptala jsem se do tmy pokoje.

„Jen spi dál." Řekl a víc mě přikryl.

„Ne. Musím do školy." Řekla jsem, ale jeho to nejspíš vůbec nezajímalo.  

„Nemusíš. Jsi nemocná. Horečka ti sice klesla, ale ještě zůstaň v posteli." Chová se jak velká mamina. Ta ironie, tak se o mě nestará ani moje pravá mamka.
„Spi dál, Lin. Až dojdu ze školy, zase se stavím." Odpovědí mu bylo jen zamručení.
Usnula jsem během chvilky.

Bylo 11 hodin dopoledne a já jsem se probudila. Porozhlédla jsem se po pokoji a jen doufala, že je Taehyung slušný a neprohledával mi pokoj. Nevypadal na nějaký úchylný typ, ale raději jsem se podívala.
Můj pohled se zastavil až u nočního stolku, kde jsem uviděla prášek a skleničku s vodou. Nijak jsem si je neprohlížela. Vzala jsem prášek, dala si ho do pusy a zapila vodou. Šla jsem dolů do kuchyně a rovnou zamířila k ledničce. Neměla jsem vůbec chuť něco jíst, ale hlad je pán. Vzala jsem si jen pomazánkové máslo. To jsem pak namazala na chleba a udělala si bylinkový čaj. Miluju bylinkové čaje. Mohla bych se po nich utlouct. 

Když to vezmu tak a tak, je dobré být jen tak doma. Sice si budu muset poslechnout hodinový monolog mamky o tom, jak nemám flákat školu a ještě k tomu hned první dny co tam jsem. Zkráceně, zašiju se v pokoji a nevylezu dokud nebudu mít hlad.

Chleba jsem snědla a šla zpátky do pokoje, s teď už vlažným čajem. Sedla jsem si na postel a deku jsem složila a dala jako opěradlo za hlavu. Vzala jsem si notebook a zapnula první film, co jsem našla. Zadívala jsem se na film a pomalu usrkávala čaje.  
Ani nevím, kdy jsem usnula.

„Lin?" Probudilo mě.

„Co zase chceš?" Nesouhlasně jsem zamručela.

„No ty jsi teda milá." Zasmál se. Protřela jsem si oči a protáhla se. „Už je ti líp?" Zeptal se. 

„Díky tobě." Zívla jsem si. 

„To jsem rád." Usmála jsem se. Když jsem se na něj konečně podívala, tak jsem se lekla. Naskytl se mi výhled na jeho opuchlé fialovějící levé oko.  

„Co se ti sakra stalo?" Řekla jsem naštvaně.

„To nic." Odvrátil pohled.  Natáhla jsem ruku k jeho obličeji a prsty přejela po jeho vařící kůži u oka. Sykl. 

„Co sakra děláš? Víš jak to bolí?" Rozkřikl se na mě. No to ne, na mě nikdo křičet nebude, sakra.

„Kdo ti to udělal?" Řekla jsem klidně, i když jsem byla dost naštvaná. Mlčel a chtěl si stoupnout z postele, ale moje ruka ho zadržela. „Na něco jsem se tě ptala, ne?"

„To je jedno." Řekl jen. 

„No to teda není! Prostě řekni, kdo ti to udělal." Začínala mi docházet trpělivost. Už jsem říkala, že nejsem trpělivý člověk?

„Stejně s tím nic nemůžeš udělat! A já taky ne!" Zvedl se z postele a udělal si kolečko po pokoji.

„Věř mi. Já... pokoušel jsem se o to. Jen se mi vysmáli." Rozhodil rukama a zastavil se.
„Jak dlouho tohle trvá?" Bylo mi ho líto. Moc dobře vím čím si prochází.
„Dost dlouho na to, abych věděl, že od nich nemám nic dobrého čekat. Od nikoho." To zabolelo.
„Vím jak se cítíš." Stoupla jsem si a šla za ním. 
„Víš? V tom případě víš, že nemá cenu se snažit." Povzdychl si.
„Chtěla bych ti pomoct. Moc dobře vím co si zažíváš." Snažila jsem se mu to vysvětlit, ale marně. Nejspíš.
„Vážně? Víš to? Víš jaké to je, probouzet se každý den s úsměvem, jakožto maskou, a vědět, že tu není absolutně nikdo, kdo by ti ten úsměv mohl opětovat? Že tu není nikdo s kým by ses mohla smát? S kým bys mohla jen normálně mluvit." Rozhazoval rukama. Udělal si ještě pár koleček po pokoji než se uklidnil a šel si sednou zpátky na postel.
„Chápu. Je to nesnesitelná bolest ze strany těch, které miluješ a máš rád. Tví přátelé se o tebe postarají." Položila jsem mu ruku na rameno a doufala, že přestane. „Nemám přátele." Řekl a sklopil zrak. „V tom případě jsem tady ještě já." Usmála jsem se a utěšila ho v konejšivém objetí.
 
TAK A TADY TEDA MÁTE DALŠÍ KAPITOLKU.
NEVÍM, JESTLI JSTE SI TOHO NĚKDO VŠIMLI NEBO VŠIMNETE, ALE ČASTO TU BUDOU SITUACE, VE KTERÝCH SE ZACHOVÁ TAEHYUNG A KATE STEJNĚ JAKO JÁ. VŠIMLA JSEM SI, I V PŘEDEPSANÝCH KAPITOLÁCH, ŽE TAK MŮŽETE POZNAT MOJI OSOBNOST, JELIKOŽ SE CHOVÁM STEJNĚ JAKO HLAVNÍ POSTAVY. (Např. U objímací scény jsem se cítila, jako bych byla Tae a přitom objímala sama sebe. Není to praštěné?)
PAK MI MŮŽETE SDĚLIT, JESTLI TO MÁTE STEJNÉ JAKO JÁ :)

TAKŽE AHOJ U DALŠÍ KAPITOLY A OMLOUVÁM SE ZA PŘÍPADNÉ CHYBY^^