Zlodějka ve světě titánů- DOKONČENO (OPRAVENO!)

4.Kapitola (!OPRAVENO!)

Stála jsem před dveřmi hodnou chvíli a ten voják, který mě ke kanceláři doprovázel, na mě také divně koukal. Nikdo se ho nežádal, aby šel se mnou, zvládla bych to sama. Teda po tom prvním útěku se ani nedivím, sama si pomalu nemůžu dojít ani na záchod.

Moje myšlenkové pochody zase uvažovali nad věcmi, které jsou nanejvýš důležité. Takže jsem uvažovala nad pitomostmi. Možná si myslíš, proč tohle všechno. Mohla jsem přece nespolupracovat, sedět někde pod zámkem. Určitě je to taky možnost, ale to bych nemohla zažít to, co se chystá.

Vykašlu se na nějaké klepání, po té chvíli před dveřmi na zdvořilosti moc nemám náladu, vejdu do poměrně prostorné kanceláře. Vybavení je prosté. Je tu jeden velký stůl s křeslem a za nimi přes půlku zdi velká knihovna, která je zaplněná starými knihami. Soudě podle vzhledu knihy hádám, že na ně dlouho nikdo nesáhl. Stůl byl přeplněn nějakými papíry a dokumenty, před stolem stála volná židle. Celou místnost zásobovalo světlem okno. Sem tam tu byly nějaké gaučíky a na zemi několik otrhaných koberců. Za stolem v už zmíněném křesle seděl velitel Průzkumné legie.

"Hm?" houkla jsem k němu, když jsem se usadila do židle. Mimochodem, ta židle byla rozvrzaná a tvrdá a taky zvláštně páchla. Nedivila bych se, kdyby na ní chcípla nějaká krysa.

"Máš zajímavé schopnosti. Tvoje fyzická kondice je lepší než u některých mých vojáků. Zkoušky na kadeta bys zvládla jako jedna z nejlepších." Začal vykládat věci, které samozřejmě už dávno vím. Jeho pronikavý pohled mě skenoval zevnitř i zvenku, bylo to celkem nepříjemné.

"Řekněte mi něco, co ještě nevím." egoistický úšklebek samozřejmě nemohl chybět. Jeho oči namoment ztratili svoje sebevědomí, ale vážně jenom na chvilku. "Jenže to by mi bylo k ničemu, když neumím na tý vaší létací věci."

"Dovedeš využít jakékoliv situace pro svůj útěk. Musím bohužel přiznat, že by tě Vojenská policie bez naší pomoc hledala ještě hodně dlouho."

"Tohle mám brát jako poklonu? Nebo jste se snažil u mě srazit autoritu policie ještě víc pod absolutní nulu?" musela jsem se zasmát. Už jenom čekám, kdy přijde ta hlavní slova, pro které jsem tu.

"A co ten titán a tvůj pokus o útěk?" doslova do mně rýpnul.

"Tohle nebylo v plánu. Zase já musím uznat, že bych tu bez desátníku Leviho, Erena a jeho chůvy Mikasy nebyla. Prostě jsem zatáhla za otěže a ten kůň se otočil. Nic víc, nebo míň." Rozhodila jsem rukama.

"Chceme tě naučit s výzbrojí, protože-"

Já myslela, že jsem se vyjádřila jasně!" zvýšila jsem hlas o několik oktáv. A už je to tady. Čekala jsem něco ve smyslu, drahá Arai potřebujeme tvojí pomoc, protože jsme naprosto neschopní!

"Nepřerušuj mě!" vynadal mi tak, že jsem sebou cukla. Snad se zase tolik nestalo.

"Arai, chceme tě udělat něco jako naším zvědem. Tvé dovednosti, jestli se to dá tak nazvat, by ti to mohly usnadnit. Budeš utajená." pozvedla jsem obočí. "Nebudeš označená naším znakem."

"Jedna otázka. Na co potřebujete zvěda k vašim cestám? Vždyť vaše jediná starost jsou titáni, respektive jak je vyhladit."

"Od poslední cesty zdaleka ne!" řekl. Prudce jsem se napnula na židli. Titáni už nejsou středem pozornosti. Zvedl se z křesla a začal přecházet místnost. "Když jsem se tenkrát blížili k 'titánímu lesu', zahlédli jsme na cestě koňské stopy od kopyt a několik mrtvých titánů, ještě se nestihli rozpadnout. Tato situace byla nanejvýš podivná, jelikož nikdo kromě Průzkumné legie nemá povolení vycestovat za hradby."

Poslouchala jsem jak zařezaná, protože tohle bylo velmi zvláštní. Je možnost, že by to mohla být nějaká skupina přeživších. Ale asi je to blbost, protože nějaká parta křováků by nezvládla zabít titány.

"Došli jsme na kraj lesní mýtiny, která byla ohraničená vysokou trávou. Byli jsme díky ní krytí. Největší překvapení pro nás bylo to, že na mýtině tábořili nějací lidé. Byl to nepředstavitelný pocit, mysleli jsme si, že naši lidé jsou jediní na tomto světě, zřejmě někde musí být stejný způsob nebo podobný našeho opevnění."

"Jak jste mohli usoudit, když najdete někde nějakou bandu lidí, že někde támhle v háji zeleným jsou další tři zdi, jako jsou ty naše. Ty titáni se mohli zabít navzájem." vrhla jsem na něj pochybovačný pohled. Věřila jsem mu do jisté míry, ale furt tu byly moje myšlenky, kterým se toto nelíbilo.

"Protože měli na sobě jinou obdobu naši manévrovací výzbroje. Jejich uniformy byly také jiné, jiné znaky. Prostě jiné všechno. Rozhodli jsme se na sebe nepoutat pozornost a šli pryč. Jenže jeden jejich voják se zjevil před námi, byl stejně překvapen, že nás vidí. Chtěl jsem si s ním jenom promluvit, ale bez varování vytáhl zbraň a zastřelil jednoho z nás. Levi ho pak v sebeobraně zabil také. Pak jsme rychle odjeli" dokončil svůj příběh.

"No tak to vypadá na velice růžové sousedské vztahy. Co chcete dělat dál?" uchechtla jsem se. Furt tohle není můj problém, přece jenom co zmůže nějaká holka z podzemí.

"Byli jsme v půli cesty zpět, když k nám dorazil posel se vzkazem, kde ve zkratce bylo napsáno, že chtějí pomstít svého padlého, příště naše setkání nedopadne jenom jedním mrtvým."

Přemohla jsem veškerou svojí hrdost. Pochopila jsem, že tohle je už vážně, jelikož Průzkumné legii vyhlásili něco jako válku. Zřejmě už chápu, proč potřebují zvěda a proč si přišli do podzemí pro mě.

"Pomůžu vám, ale pod jednou podmínkou! Chci zpět svojí výbavu, kterou jste mi vzali a plně vybavenou a jako přídavek dalekohled." řekla jsem pevným hlasem a nebála se mu pohlédnout do očí. Právě jsem se upsala na smrt.

"To se může zařídit." natáhl ke mně ruku, kterou jsem stiskla. Super, teď není cesty zpět. "Po obědě přijď na nádvoří."

To byla má propustka k jídlu. Za dveřmi kanceláře jsem vypustila veškerý přebytečný vzduch z plic. Už teď chápu, že jsem udělala tu největší možnou blbost. Moje cesta rovnou mířila do jídelny, i když jídlo mělo být až za pár minut. Měla jsem šanci si obsadit takový typ stolu, kde sedí odpadlící. Ano! Stůl v rohu místnosti. Moje osobní stráž mě naštěstí už nehlídala.

Pomalu se to tu začalo zaplňovat lidma, samozřejmě každý druhý na mě házel prapodivné pohledy. Sem tam se partičky u stolů na mě otočily, něco si špitaly a nakonec se začali smát na celé kolo. S pozvednutým obočím jsem to sledovala a vrtěla nad tím hlavou. Takhle se holt pozná vyspělost některých jedinců. Všechno ale skončilo, jen se v místnosti objevil desátník Levi. V ten moment si každý hleděl svého a to nemusel nic dělat.

"Hej spratku, ty nechceš jídlo?" volal na mě Levi. Jeho nadávku na mojí osobu jsem přešla. Beze slova jsem se zvedla, zařadila se do fronty za desátníkem. Po jeho vzoru jsem si vzala tác a nechali si nandat něco, co vážně jenom vzdáleně připomínalo brambory a nějaké maso. Už jsem se vracela ke svému místu, jenže můj stůl obsadil desátník, Eren a jeho osobní chůva Mikasa. Povzdechla jsem si a šla k nim, ostatní stoly byly obsazené. Díky společnému obědu jsem se o Mikase dozvěděla i něco navíc.

Se spokojeným výrazem se vyhřívám na sluníčku, které praží na nádvoří tohoto hradu. Měla jsem domluvenou schůzku s velitelem Erwinem. Jenže už má zpoždění. Zrovna teď bych měla dokonalou šanci zase utéct, nebýt hlídky u brány. Vážně bych se pokusila znovu utéct jenom, abych viděla opět jejich obličeje. Na to akorát bouchly dveře, na nádvoří přicházel velitel, desátník Levi a Hanji. Šli za Erwinem jako ocásek.

Připravena?" zeptal se Erwin.

"Záleží na co." Hlesla jsem. "Třeba na ten supr čupr soud teda nejsem."

"Ten je zařízen na pozítří. Neboj, dočkáš se ho." zákeřně se na mě podíval Levi, který mě popadl za límec a táhnul k zahradě plné stromů. Zrovna u jednoho stromu ležela manévrovací výzbroj. Nedaleko od ní stálo zařízení na trénování rovnováhy. 

(Hloubková oprava 29. září 2019, 30. prosince 2019)