Zlodějka ve světě titánů- DOKONČENO (OPRAVENO!)

13.Kapitola (!OPRAVENO!)

Nikdy jsem netrpěla zvlášť na špatný spánek, ale dnes se mě to potkalo. Probudila jsem se uprostřed noci už neschopna znovu zabrat. Byla jsem natolik probuzená, že mě už nelákal spánek. S hlasitým povzdechem a zřejmě i uvědoměním, že zítra nebo možná už dneska ráno budu nepoužitelná, se zvednu z postele. Zamířila jsem ke zmuchlané hromádce oblečení a navlékla si triko, kalhoty a vysoké boty, které jsem si byla líná utáhnout. Pro všechny případy jsem si rozhodla vzít i nůž. Nikdy nevíš, co se stane. No a na vlasy jsem se totálně vykašlala.

Automaticky jsem mířila přes nádvoří ke stájím. Hned, co jsem se ocitla na prahu, začala mě sledovat zvědavá očka, která doprovázelo nějaké to zafrkání či zaržání. Asi ani mě by se nelíbilo, kdyby mi někdo uprostřed noci lezl do pokoje jen kvůli tomu, aby se na mě koukal nebo po mě vyžadoval akci. Myslela jsem si, když každému dám mrkev, tak mě to nějak unaví a já konečně znovu usnu. Marně. Proto jsem se rozhodla k návratu na nádvoří, kde jsem sebou kecla na zem, zavřela oči a v klidu rozjímala.

Ostrá bolest a následná kovová pachuť v puse mě položila na zem. Zároveň jsem momentálně dokonale probuzená. Obrátila jsem se na bok, podepřela se lokty a krev z ústech vyplivla. Zhluboka jsem rozdýchával počáteční šok. Od malé kaluže krve jsem vzhlédla k útočníkovi. Překvapilo mě, když to byl Lucas. Snad bych nebyla naštvaná ani z toho, že mě dal pěstí kluk a zrovna tenhle, ale protože se na mě koukal jako na spodinu a ještě se do toho usmíval, mě neskutečně vytáčelo. Hřbetem ruky jsem si z rtů otřela krev.

„To jsi neměl dělat." Syknu. Postavím se na nohy a zaujmu obranou pozici.

Zvědavě si mě prohlížel, pak zaútočil. První rychlý výpad jsem vykryla, ale dost mě rozhodil. Sílou opravdu nešetřil. Než jsem se stačila srovnat, rukou na krku mě přitlačil na nejbližší zeď. Přísun kyslíku nebyl nijak objemný, začínala jsem lapat po dechu. Moc dobře jsem věděla, že tu bude pro mě.

„Když zemřu, nic ze mě mít nebudeš!" zaskřehotám. Toho jako by probudilo a pustil mě. Intenzivně jsem se rozkašlala.

„Jsi chytrá, to musím uznat. Ale zatím jsi toho nic moc nepředvedla." Řekl poměrně hlubokým hlasem. Tak teď vážně, co se stal os tím klukem, který se mě v tom lese bál a vypadal, že sotva udrží meč v ruce?

„Tady máme naše zloděje, co utekl od Průzkumné legie, který nám pomůže proti nim. Jsi zrádce." Prskl. Na nic jsem nečekala, kousla jsem ho do palce. Bolestí zanadával a následkem toho mě pustil.

„Na mou obranu, tenkrát jsem jejich členem nebyla, ale vyskytly se určité okolnosti." Po každém vysloveném slově jsem pomalu couvala dál od něj. Rozhlížela jsem se okolo sebe. Muselo tady být něco, co by mi pomohlo. Přece nemám až tak velkou smůlu.

Dýmovnice se na mě krásně smála pár metrů od Lucase. Zakabonila jsem se, štěstí mi karma nadělila, ale nějak štědré to nebylo. Musela jsem ho od ní dostat co nejdále. Nejsnadnější se jevilo stále před ním ustupovat. Myslel si zřejmě, že se ho bojím, nebo já nevím co, ale když ke mně postupoval blíže, dal si záležet na tom, aby jeho úsměv byl zákeřný.

„A víš, jakou chybu jsi udělal?" nechápavě se na mě koukal. Už byl od dýmovnice dost daleko. „Věřil si cizí holce v lese a neprohledal jsi mě." S kamenným výrazem se na něj kouknu. V Levé ruce svírám nůž, jenž jsem si ukryla v botě. Házení s nožem jsem nikdy nezkoušela, za posledních několik měsíců jsem se modlila natolik, že mě musel mít Bůh už plné zuby a určitě by mě nejradši nenechal trefit můj cíl. A tak jsem prostě hodila. Upřímně jsem si nezkontrolovala, jestli se mi to povedlo a do jakého místa jsem ho eventuelně trefila, ale jeho výkřik bolesti mě uspokojil. Rychle jsem okolo něj proběhla k dýmovnici, na kterou jsem skočila rybičku jen proto, abych ušetřila čas. Namířila jsem k nebi a vystřelila. Kolmo k obloze letěl zelený kouř. Minimálně hlídky to musely zaznamenat. Dlouhou dobu se nic nedělo, bylo až ohlušující ticho, začala jsem být zoufalá. On mě někam unese a nikdo to nezjistí. Pak se to stalo, zvony začaly bít na poplach, světla v oknech byla stále častější. Po obličeji se mi rozlil úlevný úsměv.