Zlodějka ve světě titánů- DOKONČENO (OPRAVENO!)

12.Kapitola (!OPRAVENO!)

Moc dobře si pamatuji, jak jsem už k Průzkumné legii nechtěla ani čichnout, jenže se staly některé věci, které mě to donutily přehodnotit. Shrneme to, ne? Zaletěla jsem si na dva dny do podzemního města vyřešit něco. To něco se mi vyřešit povedlo. Jenže to něco pravděpodobně zařídilo to, že jsem u legie. Nebo jsem prostě blbá a měla utéct naprosto jinam. Řekla bych, že jsem na to teď kápla. Pod výhrůžkou vězení, která se mi moc nelíbila, jsem tedy kývla. Nelákala mě ta přesně neurčená doba pobytu v nějaké zatuchlé, vlhké místnosti, kde nebude ani to okno. Jenže mě asi Bůh nemá rád za to, co jsem očividně udělala, tak se mi pomstil a možná tím nejúčinnějším způsobem, jelikož mě velitel dal do Leviho čety. Řeknu vám, že následující den stál opravdu za to.

***

Dnešní den byl pro nás zřejmě speciální, pro mě a vlastně všechny kromě vedení to byla neskutečná otrava. Dnes je nábor nováčků a my musíme co nejvíce zapůsobit, aby se k nám přidalo nejvíce lidí. Což je celkem těžký, chtěla bych znát průměr úmrtí na našich výpravách. Všichni kromě vedení museli připravovat pódium, to znamenalo rozestavit vlajky, zapálit pochodně a mnoho dalšího.

Když se začalo stmívat, byl to pro nás signál, že musíme finišovat s přípravami. Po pódiem už se totiž začali shromažďovat nevinné obličeje, které zřídkakdy musely stát tváří tvář titánovi. My pracující jsem se uklidili do zákulisí a na scénu přišlo vedení, ze kterého mluvil hlavně jenom Erwin.

„Oficiálně u nás?" ozval se blízko mojí maličkosti otravná hlas. Ten se dal přiřadit ke člověku, který měl obličej nápadně podobný tomu koňskému a aby to mělo efekt, ještě mě loktem musel dloubnout mezi žebra.

„Jdi si po svých, ano? Nikoho nezajímáš." Odsekla jsem mu a dál to nechala být.

„No tak, nebuď labuť."

„Jeane, nech mě být." Syknu podrážděně.

A tak to začalo. Moje odpověď nebyla pro něj dostačující a chtěl mě asi vyburcovat k vyšší aktivitě. Udělal to takovým způsobem, nad kterým jsem vážně kroutila hlavou, ale na druhou stranu dost účinným. Z mého těla mi strhl bundu se znakem a jako jelito s ní utíkal pryč.

„Idiote s koním ksichtem, dej mi to zpátky!" křiknu a rozběhnu se za ním. K mému překvapení to otočil k pódiu. Vůbec mu to nevadilo, že z toho bude mít průšvih a já vlastně taky, až vedení zjistí, čí to je bunda. „Ne tam ne, tam ne!" zoufale zapištím a stejně tam běžím taky.

Jeanův výlet přes pódium byl velice zajímavý, na jedné straně kupa zmatených obličejů a na druhé taky, kromě jednoho. Tento obličej sliboval brzkou smrt, a to dost bolestivou. A jak se říká, karma je zdarma, protože Jean zakopl a skutálel se ze schodů zpět do zákulisí. Jakmile jsem tam doběhla taky, naskytl se mi dokonalý pohled. Rozesmála jsem se. Na zemi byl rozplácnutý Jean a moje bunda se povalovala kousek od něj, rychle jsem si jí navlékla. Možná je také známo, že jsem zákeřný člověk, takže jsem toto musela okořenit. Nebudu to sálo dlouze popisovat. Ze země jsem popadla lano a Jeana připoutala ke kovové tyči. Spokojeně jsem se koukala na svoje dílo.

„Jean nula, Arai jedna!" zasmála jsem se a otočila se k odchodu. Můj odchod zkazila tvrdá a pevná překážka, která mě posadila na zadek. Pozvedla jsem hlavu a nevinně se usmála. „To nebude dobrý." Zašeptala jsem.

„Máte průšvih." Koukl na nás černovlasý kazič zábavy. „Oba!"

Jean se neměl ke slovu, ale já ano a až možná moc. „Budeme předstírat, že se tohle nikdy nestalo." Zvedla jsem se a snažila se ho obejít. Zase se mi to nepovedlo. Levi mě chytil za límec košile. Dost surově mě táhl skrz zákulisí směrem k hradu a Jeana tam nechal.

„A jeho tam jako necháš?" zaskuhrám. Oběma rukama si snažím dostat košili dostat od mého krku pryč, jinak mě uškrtí.

„Ranila si jeho ego tím, že jsi ho tam přivázala jako psa a tím koním ksichtem." Překvapeně jsem na něj koukala přes rameno na jeho záda.

„Takže, když jsi mě takhle hezky pochválil, co na trest zapomenout?"

Uchechtl se: „Trest bude, ale ne tak krutý jako jsem smýšlel prvně."

Jako odpadek mě odhodil před dřevěné dveře. Moc dobře jsem je znala a zoufale jsem se musela zakabonit. Když toto má být lehčí trest, než chtěl zařídit prvně, tak to moc nechápu. On asi nechápe jak dlouho bude trvat, než podle jeho požadavků uklidím celou jídelnu.

„Máš na to celou noc."

„Tohle mi nepřijde fér." Zamumlala jsem naštvaně.

„Jean musí všem nováčkům a nám vyprat saka. Nováčků je asi patnáct." A odešel.

V tu chvílí mě zaplavil pocit naprosté radosti, která se nadala snad s ničím srovnávat. Na celý hrad jsem nadšeně zakřičela spravedlnost. S novu chutí, jenž mě rychle opustila, jsem zmizela za dveřmi jídelny. Po asi necelé hodině, kdy jsem utírala všechny stoly a lavice se hradem ozval zděšený výkřik Jeana, zřejmě dozvěděl svůj trest. To ve mně vyvolalo zlomyslný smích.

Právě jsem si dávala přestávku, kde jsem se válela na stole. To nikdo nezakázal. A navíc mám vše hotovo. Je nějaká půl jedná ráno a únava se na mě začíná podepisovat. Takže pokud by na mě nezačal štěkat Levi, asi bych usnula. Jedna poznámka, když jsem unavená, začínám být protivná, a to jako hodně.

„Co se tu válíš?" zeptal se. Bez slovní odpovědi jsem ukázala na čistou jídelnu za sebou. Doslova se třpytila. Vsadím se, že nikdy nebyla víc čistá, než je teď. „Ten stůl si po sobě umyješ."

Zvedla jsem se na lokty, abych na něj lépe viděla. „Děláš si srandu?" na to jsem se zvedla a mrskla mu špinavý hadr do hrudi. „V tom kýblu je tolik dezinfekce, že můj pot je sterilní!" Prsknu mu do tváře.

„Zítra v devět nástup na cvičišti jako pomocník." Mezi ukazováček a palec uchopil hadr.

Bez nálady jsem ho obešla a šla směrem ke svému pokoji. Teď mě napadla jedna věc, celkem by mě zajímalo, kdy se nováčkům řekne ta věc s dalšími lidmi za hradbami, ale to už není můj problém. Do pokoje jsem vešla s dlouhým zívnutím. Síly mi zbyly jenom na převlečení do spacího a pak k zalehnutí do postele. 

(Hloubková oprava 15.června 2020 ve 19:03)