Zlodějka ve světě titánů- DOKONČENO (OPRAVENO!)

6.Kapitola (!OPRAVENO!)

Můj spánek byl přerušen dosti drasticky. Zrovna se mi zdálo o tom, jak jsem Leviho nacpala do záchoda a šňůrkou na splachování mu svázala ruce. Prost úžasný sen, který oni přerušili dvěma pánvičkami třískající o sebe. Pro tvojí informaci, nejsem ranní ptáče, takže když mě někdy po ránu potkáš nemluv na mě. Mluvit musím první začít já, jestli nechceš, aby se ti něco stalo. Na narušitele jsem hodila nakrknutý pohled, peřinu si přetáhla přes hlavu a nezapomněla na ně ukázat ten nejkrásnější prstík ze všech. Bohužel ani toto nezabralo a mojí peřinku ze mě strhli. To bych ještě nějak zvládla, ale dokonce mě surově nutili vstát.

"Přestaň zdržovat. Jdi se umýt a vezmi si něco čistého." zpříma mi pověděla Hanji.

„Jsem si dokonce stoprocentně jistá, že nesmrdím, protože jsem si díky Levimu strhla i kůži." Vrhla jsem na ní další nepříjemný pohled. Nakonec jsem se otočila na patě a odšourala se do koupelny. Vlezla jsem do sprchy, ve které byla šance, že se v ní zdržím nejmenší dobu. Dokonce tu na mě čekala hromádka oblečení a pár vysokých hnědých bot až po kolena. Rychle jsem se nasoukala do úzkých světle hnědých kalhot a černé košile. Vše bylo dámské, tomu jsem se podivila, protože jsem čekala nějakou sukni nebo tak. Tu bych na sebe stejně nevzala. Hned na to jsem vyšla z koupelny do pokoje, kde už Hanji nebyla sama. Společnost jí dělal Mike. No a pak mě to uhodilo jak blesk z čistého nebe. Dnes měl být ten soud. Jak jsem na to mohla jenom zapomenout.

„No konečně jsi vylezla." Usmála se Hanji

„Nevěřila bys, jak dlouho trvá udělat ze sebe člověka." Řekla jsem jí ironicky. No co, je moc brzo.

„Tenhle problém má většina holek." přešla ke mě s pouty.

„Počkat! Ty pouta jsme si nedomluvili." Uskočila jsem od ní.

„Musí to vypadat věrohodně!" zamumlala Hanji a dávala mi pouta. Naštvaně jsem se na ní koukla, poměrně dost je utáhla. Pak se mi na tváři rozlil zlomyslný pohled. Když věrohodně, tak věrohodně.

Mike si propletl ruku s mojí za zády a vedl mě podlouhlou chodbou někam pryč. Rozhodla jsem se tedy uskutečnit svůj plán. No plán to ani nemohl být, když jsem to vymyslela za pochodu, ale na detaily se nikdo neptá. Trapácky jsem předstírala, že přichází kýchnutí. Jakmile Mike zastavil a chtěla počkat až si kýchnu, vší silou jsem mu dupla na nohu. V tu ránu jsem cítila, jak jeho ruce uvolnily ty mé a já se dala na útěk.

„Chyťte ji někdo!" zakřičela Hanji. Očividně za mnou běžet moc nechtěla.

Neztrácela jsem čas jim nějak vysvětlit, proč tohle dělám. Prostě jsem běžela. Teda s těma rukama za zády to šlo blbě, musela jsem vypadat i divně. Na té chodbě jsem minula pár vojáků, ale nikdo se za mnou nerozběhl, spíš na mě civěli a nevěděli, co mají dělat. Je to takový ten pocit, když se něco stane a ty zamrzneš na místě jako sloup. Zvědavost mi teda nakonec nedala a ohlédla jsem se, abych zjistila, jak je můj náskok velký. No, příště si zapíšu do deníčku, ať to nedělám, protože bych příště mohla uvidět Leviho, který mě srazil k zemi.

„Spratku blbá, proč utíkáš, i když víš, že nemáš šanci se dostat pryč?" syknul mi do ucha. Tím pádem na podlahu jsem si znovu otevřela ránu na čele. Teď tam budu mít jizvu.

"Zaprvé AU!" vypískla jsem opravněně. Ne ani za to čelo, ale za moje celý tělo. Myslím, že mám díky němu namletý vnitřnosti. "Za druhé, chci říct, že vojáky máte na nic, nikdo mě nezkusil chytit a to jsem s pouty byla v nevýhodě." za jeho pomoci jsem se zvedla na nohy. "A konečně za třetí se řeklo důvěryhodně." nevinně jsem se na něj zašklebila. Vysloužila jsem si jenom pěkný a poctivý pohlavek, když jsem koukala na Hanji, jak se se s Mikem žene. Zhluboka jsem se nadechla, otočila se na toho skrčka a čelem se mu otřela o jeho hnědou bundu se znakem.