Zlodějka ve světě titánů- DOKONČENO (OPRAVENO!)

2.Kapitola (!OPRAVENO!)

Oslnilo mě denní světlo, musela jsem si zakrýt na chvíli oči. Rozhlížela jsem se okolo sebe. Neodpustila jsem si písknutí plné obdivu, nikdy jsem nebyla na povrchu. Prohlížela jsem si naprosto všechno. Od trávy po nejmenší detaily na domech. Pro člověka, který zatím celý svůj život žila podzemí, bylo tohle něco, jako když dítě poprvé uvidí sníh.

„To jsi nikdy nebyla na povrchu?" zeptal se Levi. Samozřejmě v jeho hlase šlo zaslechnout posměšný podtón. Řekla bych, že s ním to bude těžké, když si nenechám nic líbit. Většinou.

„Ne." dala jsem mu jednoduchou odpověď

Upřímně jsem se cítila dost na nic, když to vezmu z jiné stránky. Celé dny jsem jim utíkala a to s přehledem. Pak si ty policejní zmetci zavolají na pomoc Průzkumnou legii a co z toho nevznikne! Odtáhnou mě někam do jejich velitelství a čekají, že budu poslušná? Ne ani náhodou, já si to vyberu.

„Héééj chlapi, oni ji chytili!" zakřičel někdo z Vojenské policie. Pár jejich příslušníků postávalo kousek od koní, kteří tu čekali. Nebudu lhát, naštvalo mě to, že se okamžitě začali smát, jakoby oni něco dokázali. Při tom nedokázali chytit jednu malou holku.

„Polož mě, prosím" požádala jsem, on si mně jenom nedůvěřivě měřil. „Nebojte s tou nohou nikam nezdrhnu." Řekla jsem co nejvíce mile to šlo a na efekt ještě přeslazeně zamrkala. Levi mně tedy položil na zem, ale nepustil ze mě pohled. Já se dobelhala k to policajtovi.

„Máš radost co?" řekla jsem. „Tak ti tu nechám památku. Jistě se ti bude stýskat." dokončila jsem myšlenku a dala mu hlavičku pěkně mířenou na nos, ještě jsem slyšela jak křupnul nos, než mě Levi odtáhnul ke koním. Všimla jsem si jeho pobaveného obličeje.

„Ty jsi se snad zbláznila?! Napadnout člena Vojenské policie?" vyjel na mě Erwin. Já jen protočila oči.

„Neměl srát! A navíc kdo řekl, že vás musím poslouchat?" odsekla jsem vzdorovitě. Velitel legie si povzdechl, zřejmě neměla na to co říct a to se dalo považovat jako skromná výhra pro mojí maličkost!

„A co já, jsou tu jenom tři koně." Zamumlala jsem. Ne, že bych dokázala řídit koně se spoutanýma rukama za zády, ale to je jeden nepotřebný detail.

„Heleď, tak blbí zas nejsme, abychom netušili, že se budeš pokoušet utéct na koni, kdybys jela sama." Dloubnul si do mě Levi. Já po něm hodila pohled s pouty určitě někam odjedu. „Jedeš s velitelem Erwinem." prohlásil nakonec a já zbledla.

„Tak to mě ani nehne!" postavila jsem si hlavu a na důraz jsem si dupla. No jo, ale to by nebylo toho skrčka, který mně vysadil k Erwinovi a ještě před něj! Musím ale uznat, že kdybych seděla za ním, asi bych ulítla.

Bože, proč?! Pomyslela jsem. Dneska je den blbec, alespoň jsem vrazila tomu policajtovi, jestli budu mít na hlavě modřinu, tak si ho najdu.

„Můžeme jet?" zeptal se Erwin za mnou. Ostatní přitakali. A rozjeli se velkou rychlostí pryč. Stoprocentně bych se už válela na zemi, kdybych seděla za ním.

„Yeeeeeeeaaaaah!!!" zakřičela jsem nadšeně z té neuvěřitelné rychlosti, kterou dokázali koně vyvinout. Erwin se jenom pousmál. Řekla bych, že jsme momentálně oba zapomněli na předchozí události. Aspoň na tu chviličku. Jedu poprvé na koni, ale určitě s přehledem můžu říct, že normální koně takhle rychle neběhají „To je neskutečný, jakou rychlost ty koně dokážou vyvinout!" zvolala jsem.

„Jsou speciálně vyšlechtění pro boj s titány, dokážou běžet rychlostí až 55 km/h." řekl Mike. Uznale jsem kývla.

Po nějaký chvíli se mi začali klížit víčka. Buďme upřímní, na jeden den toho bylo až moc. Na konec jsem se hlavou opřela,přes odpor, o hruď Erwina a usla. Poslední co si pamatuji, než jsem úplně vytuhla bylo to, že mě něčím přikryl.