Zlodějka ve světě titánů- DOKONČENO (OPRAVENO!)

19.Kapitola (!OPRAVENO!)

„Arai, snad ses mě nelekla."

„Tohle je snad zlý sen." Ulevila jsem si. Napadalo mě snad tisíc věcí, které bych prožila daleko raději než tuhle chvíli. „Lukasi, co tu děláš?" moje couvání se zastavilo. Mé tělo zaplavil vztek. On měl být přece ve vězení, jak to, že je venku. Ani přemýšlení nezabralo dlouho, docela rychle mi došlo, kdo za tímto může být.

„Nerada mě vidíš?" hrál si na uraženého.

„Kde je Levi?" sykla jsem a namířila na něj jeden meč.

„Toho jsem popravdě nepotkal, kdepak ho máš?" na chvilku vypadal zmatený.

„Hele, na tohle já nemám náladu ani čas. Očividně si se mnou hraješ. Řekni mi, co tu děláš, nebo to neskončí vězením a pár škrábanci." Rozešla jsem se k němu a zastavila se teprve, až se hrot mého meče lehce zapíchl do jeho krku. Stačil jeden pohyb a byl by o problém méně.

„Najal si mě." Moje sebevědomí se začalo vytrácet. „Velitel Erwin Smith mi zaplatil, abych vás přivedl zpátky."

Zamračila jsem se na něj. „On pošle tebe, abys nás přivedl. Ty, jediný člověk máš přivést Leviho, nejlepšího vojáka, co legie kdy měla a k tomu ještě mě? Už jednou jsem tě porazila a udělám to klidně znovu a teď už s tečkou na závěr."

Odkopl mě od sebe. Zaklopýtala jsem dozadu. Dobře, tak to nepůjde tak hladce, jak jsem si představila v myšlenkách. Rychle jsem se vzchopila a jeho útok jsem se snažila opětovat mečem. Útok mi rychle vykryl, ale jeho odveta byla dost pomalá a já měla dostatek času se ladně vyhnout. Projela jsem pod jeho napnutou rukou po kolenech a během toho ho pořezala na boku a druhým mečem sekla do stehna. Lukas poklekl na jedno koleno, bolestivě se mu zkřivil obličej. Meče mu vypadly z rukou. Teď už volné ruce tisknul na stehno. Mečem pod jeho bradou ho donutím, aby se mi koukal do očí.

„Poslední slova?" hlesnu ledovým hlasem. „Bude do rychlá a bezbolestná smrt." Napřáhla jsem se. Toužím to udělat, doslova po tom dychtím. Je zvrácené, jak moc jsem se změnila. Zavřela jsem oči s křikem, který mi má dodat kuráž, jsem to chtěla ukončit. Místo toho, abych slyšela měkké žuchnutí těla o zem, tuto scénu prořízl ostré kovové zařinčení. Překvapeně jsem otevřela oči, smrtící útok mi zablokoval Levi. Byla jsem ráda, že je v pořádku, ale zároveň mnou prostupovalo naštvání, znemožnil mi ho zabít.

„Stačí." Řekl pevným hlasem. „Tohle nejsi ty. Moc dobře chápu, že ti ublížil, ale budeš lepší než on, když uděláš to, co chceš?" Zaskřípala jsem zuby. Meče jsem zasunula.

Nepřátelským pohledem jsem si měřila Lukase. Uchechtl se a řekl, že moc dobře věděl, že na to nemám. Nenuceně jsem se usmála, přišla zblízka k němu a poplácala jsem mu na tváře. Z kapsy vytáhnu kus látky, možná je to dokonce můj kapesník, a zavážu mu pusu. Levi zatím sváže jeho ruce.

Už byl večer a já spokojeně ležela natáhla na posteli. Levi se akorát vrátil ze sklepa, kde jsme nechali Lukase. Když by dělal hluk, aspoň nebude tolik slyšet. Bohužel nám odmítl dál cokoli říct, takže jediné informace nám byly ty, co řekl mě. Nemyslete, že jsem nějací sadisti, dostává pravidelně najíst a napít. Já bych ho nechala aspoň hlady do příštího večera, ale to Levi zavrhnul. Takže svoji škodolibost uspokojuji tím, že mu dávám ti nejhorší možné zbytky.

Před spánkem jsme si ještě rozebírali, co se vše dneska událo. To, že se zde objevil Lukas, dokazovalo, že nás hledá a tím, že se Lukas nevrátí, mu dojde, že se něco stalo. Musíme být připravení na všechno. Další tématem bylo, co dál. Dneska jsme sice ukradli něco málo, ale podle zdrojů nejvíce potřebují léky. Bohužel jsem netušila, v jakém skladu kde, co je. Jdeme na slepo. Rozhodli jsme se pro jeden sklad na kraji města. Vezme se převážně léky. Lidé žijící zde, nedostávají ze svých jídel dostatek vitamínů a živin, v podzemí se toho tolik nevypěstuje. Spíš nic než něco. Díky tomu jsou častěji nemocní, ale zase nemají peníze na to, si potřebné věci koupit.