Zlodějka ve světě titánů- DOKONČENO (OPRAVENO!)

15.Kapitola (!OPRAVENO!)

Pohled Levi

Stačilo jedno pokynutí ruky od Erwina, aby se akce dala do pochodu. Mikasa a Mike se dali neslyšně do pohybu. Bedlivě pozoruji, jak se zbavují veškerých hlídek téměř nepozorovatelně a tím mně, Erwinovi a Erenovi vyklízí cestu k Arai. Měli rozkaz, ať je nezabíjejí, dokud to nebude nezbytná nutnost, nemohu říct, že bych byl s tímto rozkazem za jedno. Jejich úkol byl jenom odstranit hlídky na kraji vesnice, zbytek byl na nás. Dali nám signál, cesta byla aspoň z části volná.

Bez jakéhokoli slova se naše trojice rozletí směrem k vesnici. Podle listu papíru, který vytrousili na nádvoří a kde byla zapsána lokace domu, jsme to nakonec našli. Těsně u země se nachází malé okénko s mřížemi. Za ním jsem skoro nehybné tělo na posteli. Byla to ona, vypadala mrtvě, také bych si to myslel, kdyby se jí hrudník skomíravě nezvedal. Na sobě měla volnou halenu, která jí odhalovala obvázanou hruď. Vzteky jsem se napnul, jestli má něco zlomeného, oplatím jim to dvakrát tolik. Zvláštní však na tom bylo, že ten dům nikdo nehlídal.

„Nikdo tu není, třeba mají poradu." Zauvažuje Eren.

„Pochybuji, vevnitř někdo musí být." Zamumlám. „Je pro ně důležitá, má informace, které by jim mohli pomoci. Minimálně ji hlídat budou."

Oknem v přízemí jsme mohli vidět dva strážné, kteří seděli na stoličkách a před sebou měli sud a hráli na něm karty. Nevšímali si svého okolí. Středobodem jejich života byl momentálně balíček karet. Mohli jsme je vylákat ven, jenže tady nebyl čas si hrát, a navíc to mohlo přilákat další jejich strážné. Vnikl jsem rychle dovnitř, nechci se vytahovat, ale dokážu být docela dost rychlý. Během chvilky oba dva strážní leželi na zemi v bezvědomí. Mlčky jsem si prohlížel místnost, žádné schody nahoru a ani dolu, abychom se dostali do suterénu. Prošel jsem jí celou a nemohl jsem najít nic, co by mohlo připomínat vstup do podzemí. Až náhle jsem ucítil nepatrný závan chladného vzduchu, když jsem už po sté procházek okolo malé knihovny. Eren a Erwin se zastavili v pohybu a pozorovali mě, jak odsouvám na stranu kus nábytku a tím odhaluji vstup do sklepa, podzemí, suterén. Říkejte si tomu, jak chcete.

„Já tu zůstanu a budu hlídat, vy jděte." Prohlásil Eren, než jsem stačil cokoli rozkázat. Kývnu na souhlas.

Tak tedy už jenom naše dvojice sestupovala pomalu dolu. Jakmile se schodiště změnilo na chodbu, která se lámala doprava, zastavilo se. Pomalu jsem se plížil podél stěny a nakoukl za roh. Situace nebyla moc příznivá. Věc byla taková, celá místnost nebyla moc široká, ale za to dlouhá se zdála dost. Na levé straně se vyskytovaly troje dřevěné dveře s mřížovaným malým okýnkem. Byli tu také čtyři vojáci, kteří sice sem tam za nějakou dobu prošli až k prvním dveřím, ale z devadesáti procent se zdržovali u těch posledních. Tam určitě bude. Ohlédl jsem se k Erwinovi a vztyčil čtyři prsty.

„Jsou hlavně u zadních dveří." Zašeptám.

Beze slova vytasíme meče. Oni nebudou váhat a klidně nás zabijí, museli jsme se podle toho přizpůsobit. Nečekali útok, takže podle toho také reagovali, když jsme zaútočili. První šel rukou Erwina dolů poměrně rychle, zbytek byl o něco těžší, jelikož se vzpamatovali z počátečního šoku. Po chvilce zbýval jeden a ten stál proti mně. Hrubě jsem ho po jeho marných útocích strčil na zeď, kde jsem mu přiložil meč ke krku.

„Kde jsou klíče?" zavrčím.

Nic.

„Tak kde jsou ty klíče?!" zakřičím a tlak meče na jeho krku zvětším.

Voják vystrašeně na mě podíval a pak rozklepanou rukou ukázal na jedno z těl, jenž bylo na zemi. Vzal jsem ho oběma rukama za rameno a praštil s ním o zeď do hlavy. Jestli tím zemřel, nebo jenom upadl do bezvědomí, nevím a je mi to celkem jedno. Erwin už dávno zápolil se zámkem, trefil se až na desátý klíč a já už po pátém měl chuť ho zabít. Ale když se ozvalo to cvaknutí zámku, co mi znělo jako rajská hudba, naštvání ze mě opadlo.