Zlodějka ve světě titánů- DOKONČENO (OPRAVENO!)

20.Kapitola (!OPRAVENO!)

Po týdnu příprav jsme vyletěli na povrch. Po této dlouhé době mě sluneční svit na vteřinu oslepil, bolestivě mě bodlo v očích. Za ten čas pod povrchem se pěkně přivykly na přítmí. Plán byl prostý, musíme najít posily a musíme porazit Erwina. Nechtěla jsem zabíjet a rozhodla se, že to neudělám, pokud to nebude nezbytně nutné. Pochybuji, že by se mi to připsalo k dobru, kdyby se akce nezdařila, ale aspoň budu mít čisté svědomí. Bylo nám jasné, že na povrchem jsme více na ráně, muselo se určitě na nás nějak podepsat, že jsme tu dlouho nebyli. A jistě nás bude sledovat spoustu zvědavých očí a to znamená, že se zprávy o nás dostanou rychleji k němu. Pak bude jenom záležet na tom, jak se on zachová.

Proletíme nad ulicí, ze které se hned začnou ozývat překvapené výkřiky a další různé zvuky. Můj tmavý plášť za mnou zuřivě vlál. Nával vzduchu mi z hlavy sfoukl kapuci. První zastávka byla jasně daná, museli jsme se dostat k zásobám plynu a čepelí. Náš plyn se nelítostně tenčil a jít bez něj do boje by byla sebevražda. Doufám, že to proběhne bez potíží.

Naše působení ve skladu s plynem a čepelemi proběhlo bez potíží. Moje cesta sem byla sice trošku zavádějící, protože mi došel plyn. Moc se mi to nelíbilo, ale musela jsem se svézt na zádech Leviho. A tady si odpustíme ty dvojsmysly, ano? Takže zpátky k původnímu tématu. Oba dva jsme si spěšně vše doplnili a odešli zase pryč.

Sedím nohama přes na střeše a se zájmem pozoruji policejní hlídku, jenž akorát mohla započít svojí hlídku. Levi stojí vedle mě a kývne. S úsměvem dlouze a hlasitě zapískám. Jejich pozornost se téměř okamžitě zaostří na nás, na přivítanou jim zamávám. Netuším, zda nás poznali, ale hned jim muselo přijít divné naše oblečení. Klasicky jsme si vyměnili pár frází typu: „Kdo jste?", „Slezte dolů" nebo: „Půjdete s námi.". Každopádně nic z toho se nestalo a dopadlo to menším soubojem, kde oni samozřejmě přežili, ale utržili pár šrámů či modřin a nakonec skončili v bezvědomí na zemi. Po jejich prohledání jsme našli rozkaz od jejich velitele.

„Oni věděli, že tu jsme." Naštvaně syknu. Rozkaz jsem naštvaně zmačkala do kuličky a zahodila na zem.

„Musíme se na chvilku ukrýt, pořádně se připravit, každou chvílí to začne." Pronese.

Minuty ubíhali, každou chvíli to vypukne a zrovna teď začnu být nervózní. Rozklepanou rukou si nejdříve zkontroluji čepele a pak, zda plyn dobře proudí. Následně pevně utáhnu všechny řemínky, poupravím své oblečení. Zhluboka se nadechnu a následuji Leviho, který jako první vyšel z našeho úkrytu na rušnou ulici. Lidé nám uhýbali. Já si jich však zcela nevšímala, hledala sem v davu hnědé bundičky. Kontrolovala jsem střechy, postranní ulice, okna, zda se tam nezableskne zelená kápě. Nikde nic. Už jsem si myslela, že se nic nestane, když se před námi a za námi objevili vojáci. Tito však nevypadali, že by se strachy sebrali a utekli.

„Hodně štěstí." Hlesnu a rozletím se pryč.

Věděli jsme, že se dřív nebo později budeme muset rozdělit a ten okamžik teď nastal. Pevně doufám, že se znovu uvidíme. Jenom jsem doufala, že všech pět nepůjde po mě.

„Alfa a beta, přiveďte ji." Rozkázal hlas, ze kterého se mi zježili chloupky na zátylku.

Dva vojáci mi byli v patách. Zkusila jsem toho už hodně, ale byli příliš dobří a já se zapřísáhla, že vážně nechci zabít. Řekl, ať mě přivedou, tudíž mě nezabijí, ne hned, když mě chytí. Plynu mám dost, nemusím se tedy bát, že by mi došel. Prudce vyletím výš a otočkou ve vzduchu se jim dostanu do zad. To vše během pár vteřin. Akorát chtěli vystřelit lanka nanovo, ale já byla rychlejší. Mocným seknutím přetnu jejich lanka. Upadnou na zem. Uslyším kovový skřípající zvuk, museli si zničit tím pádem výzbroje.