Zlodějka ve světě titánů- DOKONČENO (OPRAVENO!)

7.Kapitola (!OPRAVENO!)

Dny, kdy jsem se učila v manévrovací výzbroji, uplynuly jako voda. Ovládala jsem bezpečně meče výzbroje, ale i jsem konečně téměř dokázala porazit Mikasu v boji na blízko. Sice to nebylo úplně, ale moje ego to v tu chvíli pozvedlo do astronomických výšin!

Dnešní den byl ale něčím speciální. Hlavní vedení ozbrojených složek nařídilo, aby můj výcvik byl zapečetěn zkouškou, když jsem nepodstoupila klasický výcvik jako všichni. Věděla jsem svým způsobem, že i kdybych to nezvládla a chybělo by malinko k té vítězné hranici, tak by mě stejně vzali.

Koukala jsem na sebe do zrcadla v přiděleném pokoji a ze svých vlasů jsem se snažila udělat něco, co mě nebude nijak obtěžovat. Vyzvednout mě přišel Eren. Byla to přijemná změna, obyčejně mě hlídá pouze Levi. Cestou mi vysvětlil průběh zkoušky a taky to, jak bude vypadat. Po lese by měly být náhodně vztyčené cvičné figuríny titánů. Můj úkol je pouze jeden jediný. Všechny je najít a zneškodnit a přitom nenavázat kontakt se zemí.

"Neříkej mi, že mi budeš škodit, když máš výzbroj." lišácky jsem se na něj usmála. Byl, dalo by se říct, v plné zbroji a co já můžu vědět! Třeba to bude probíhat jinak, než mi popsal.

"Já tě budu pozorovat." odvětil mi až moc hrdě. Super, prostě další zvědavé oči, které budou sledovat moji záhubu.

Jakmile jsme prošli téměř nekonečné bludiště chodeb zdejšího hradu a spočinuli před Erwinem, který mě znovu informoval, jak to bude probíhat, jsem si stihla nasadit výzbroj. Hnědovlásek se ode mně odpojil a zmizel v lese.

Vylezla jsem na větev, kterou jsem pojmenovala Fred. Velitel mi řekl, že mým signálem bude výstřel červené dýmovnice ze signální pistole. Jenže ta přišla tak po deseti minutách, co já stepovala na Fredovi. Ještě chvilku a věděla bych, kde má tu nejjemnější rýhu na kůře. Naštěstí mě z toho vysvobodila rána a následně rudý kouř. Nezbývalo nic jiného, než nechat Freda Fredem a věnovat se momentálně důležitější věci.

Jako blesk jsem letěla mezi stromy, nedělalo mi problémy se vyhýbat ani nízkým vetvím, jenž trčely z mohutných kmenů. Moje smysly se zbystřili ještě o něco víc, když jsem zahlédla první z figurín. U jejího základu jsem zahlédla několik lidí, kteří s ní různě hýbali. Hladce jsem se vyhnula dřevěné ruce a v otočce vysekla kus falešného zátylku.

Jak se říká, není čas ztrácet čas. Tímhle jsem se snažila řídit i já. Dál jsem se prodírala lesem. Po příkladu první figuríny jsem zlikvidovala i další. Mojí dobrou náladu doprovázel úsměv na tváři. Vystřelila jsem lanka do dvou stromů a pomocí pomocí plynu se jako z praku vystřelila vpřed. To byla chyba. Mezi stromy se objevila dřevěná ruka titání figuríny, kterou jsem díky rychlosti nestačila včas zaregistrovat. Nějakým způsobem jsem zvládla náraz korigovat na rameno. Stáhla jsem se na nedaleký strom, kde jsem si zvládla vyměnit čepele a trochu si rozhýbat rameno, zdá se, že je pouze naražené, to nebude tak hrozné. Chtěla jsem i poslední figurínu poslat do onoho světa, bohužel mě přerušila mě rána a rudý kouř. Byl konec a já netušila, kolik figurín zbylo.

Před lesem už na mě čekal Erwin a ostatní. Chtěla jsem přistát nějak impozantně, ale Bůh mě nemá rád, takže jsem se téměř rozplácla na zemi. Vážně nevím, kdo vymyslel kameny.

"Gratuluji, úspěšně jsi zvládla zkoušku." řekl Erwin a dál to nerozmazával. Ale v mém nitru se dral na povrch pocit mého malého osobního vítězství. Možná bych ho i obejmula, ale myslím, že stačí potřást si rukou.

Pohledem jsem vyhledala Erena. "Tohle se jde oslavit, co na to říkáš?" spiklenecky jsem mrkla.

Po večeři jsme se sešli v Jeanově pokoji. Bylo to celkem vtipné, protože jsem nečekala, když otevřu dveře, že tam bude tolik lidí. Eren mi je všechny včetně Jeana představil. Po dlouhé době jsem cítila, že mám někoho, komu můžu věřit. Někdo sem propašoval alkohol, nechtěla jsem vědět jak a moc dobře jsem věděla,že to bude problém. Jakmile se jedna flaška alkoholu vypila, rozhodlo se, že se bude hrát flaška a to byla ta nejvtipnější část večera. Jistě si to dokážeš živě představit, všichni jsme byli už v náladě, ale vidět Jeana, který se v jeho stavu měl udělat za úkol stojku, bylo něco neskutečného. Pěkně si nakonec rozbil hubu. Další úkoli nebyly o nic nudnější. Eren se měl třeba líbat s Mikasou. Na to, že jsou prakticky sourozenci, se moc neostýchali. Já se musela zamknout na půl hodiny zamknout do laboratoře Hanji a tancovat tam kozáček. To všechno nepozorovaně. Nikdy v životě jsem se tolik nezasmála. Snad ke konci našeho mejdanu jsem zjistila, že ten alkohol sehnali Connie a Sasha, ti koneckonců vypadali ze všech nejhůře.

"Kdo sem přinesl ten alkohol?!" rozrazil dveře Levi s víc než naštvaným pohledem. V ten moment všichni zamrzli v pohybu. Já se snažila nenápadně schovat za uschlou kytku. Korunu tomu dal opět Jean.

"Pane, my jsme vůbec nepili, klidně na vás dýchnu." a tak i udělal. Víc znechucený pohled jsem u nikoho neviděla. "To Connie a Sasha." zahihňal se přiopile.

Vedení nás postupně odvedlo do pokojů. Naši pašeráci dostali měsíční trest úklidu celého hradu, nikdo jim nezáviděl. Ostatní i se mnou dostali služby ve stájích. Čekala jsem to o hodně horší. Po velmi zábavné sprše, když mě odvedli do pokoje, jsem se dostala do postele a chystala se jít spát. Ale polštář mě nikdy nepříjemně neřezal do tváře. Byl to nějaký papírek se vzkazem.

„Jelikož vlastně nejsi zcela člen Průzkumné legie, nechal jsem ti zhotovit tvoji vlastní uniformu, protože se blíží naše další výprava za zdi."

Ráno bylo snad nejhorší trest ze všech. Nesnáším kocovinu. Dneska budu stejně nevrlá jak Levi, to je hnus! Radši jsem se pustila do zkoumání mojí uniformy. Byla celkem rozdílná. Skládala se z bílých kalhot, šedivé košile, z černé krátké bundy, vysokých hnědých bot a černého pláštíku. Než jsem se do toho oblékla, musela jsem ze sebe udělat člověka. Samotné oblečení bylo snadné obléknout, ale ty popruhy jsou zlo. Zhodnotila jsem svůj zjev ucházejícím a vydala se do jídelny. Zvlášť tam jsem si užívala pohledy ostatních.

"Sluší ti to." uznale pokývala Mikasa hlavou, jakmile jsem si sedla ke stolu se svým jídlem.

"Děkuji." usmála jsem se. "Kdepak máme našeho Jeana?"

Slova se ujal Eren: "To se ani neptej. Jean má takovou kocovinu, že se nezvládl pomalu zvednout z postele."

Celý náš stůl vybouchl smíchy, následně ale začal skuhrat bolestí. Byli jsme na tom líp než Jean, ale následující školení na boj z blízka, bylo dost špatný.

Na dvoře jsme se rozdělili do dvojic. K mé smůle si mě jako fackovacího panáka vzal Levi. Místo toho, aby to na mě jenom názorně ukazoval, mě vážně mlátil, tak jsem se začala bránit. Nějakým způsobem jsem mu podkopla nohy a přišpendlila na zem. Ne na dlouho, během sekundy jsem ležela na břiše a ruku měla v nepřirozeném úhlu zkříženou za zády. Na chvilku se ode mě odpojil a šel kontrolovat ostatní.

"Zaútoč na někoho, uvidíme, jestli poslouchali." řekl Levi, když se ke mě vrátil.

"Jo jasně a mám si znovu nechat pomalu ruku?" uchechtla jsem se.

"Eren, ten ti rozhodně nic nezlomí." řekl nekompromisně.

Pomalu jsem šla k němu, moje výhoda byla taková, že mi nevěnoval vůbec pozornost, tak jsem mu pouze podkopla nohy. Dost tvrdě dopadl na zem. Než se zvedl, spatřila jsem Leviho, který pevně držel Mikasu, která mě propalovala pohledem, a něco jí vysvětloval. Zřejmě to, že je to v rámci výcviku.

"Promiň." řekla jsem upřímně. Měla jsem toho kluka ráda, nechtěla jsem z něj udělat kuličku

„Arai co do tebe vje-." Nestačil to doříct, protože jsem se po něm znovu ohnala. Spatřila jsem v jeho očích pochopení. Vyhnula jsem se jeho útoku a snažila se o opětovat. Překvapil mě, když mi obě ruce chytil a praštil se mnou o zem, kde si mě přidržoval kolenem

Zbytek dne byl volno. Samozřejmě jsme dostali výhružky toho, aby se náš mejdan neopakoval, prý se zítra jede na výpravu. Tudíž tenhle výcvik byl příprava. Do postele jsem dopadla opět jako mrtvola a než padla noc, spala jsem tak tvrdě, že by mě ani řev titána nevzbudil.

(Hloubková oprava 31.ledna 2020 ve 13:34)