Zlodějka ve světě titánů- DOKONČENO (OPRAVENO!)

9.Kapitola (!OPRAVENO!)

Byla jsem celkem nervózní. Měla jsem pocit, že i když jsem snad prokázala svojí věrnost Průzkumné legii dostatečně, mohli by mě tu nechat, jelikož jsem neprošla správným výcvikem jako většina vojáku. Dalo by se možná i říct, že mě vzali kvůli tomu, že jim teklo svým způsobem do bot.

Tolik věcí se stalo od té doby, co jsem před nimi utíkala v podzemí. Občas si říkám, že jsem možná měla tenkrát prostě jít a toho stánku si nevšímat. No, zřejmě by to bylo k ničemu, když na mě čekali v mém skromném obydlí, jenž nebyla zcela moje právem. Zajímalo by mě také, jestli by matka byla hrdá na to, kam jsem se dostala.

Asi bych se už neměla utápět v mých myšlenkách, které mě stejně ke kloudnému řešení nedovedou, ale radši se vrhnout na svůj úkol. Trošku jsem se protáhla a poskočila, abych si nabudila svaly a dala se na cestu. Jen co jsem byla dostatečně blízko mýtině, obsadila jsem si jeden strom, který mi dělal svými listy dokonalé krytí. Mimochodem jsem tomu stromu dala jméno Henry! Na jedné z větví jsem se položila na břicho. Z tašky jsem vytáhla dalekohled, přiložila ho k oku a nenápadně ho prostrčila listy ven. Zaměřila jsem se na dvě osoby z mnoha, které mezi sebou vedli zřejmě velmi důležitý rozhovor.

„Co budeme dělat s těmi lidmi, co jsme potkali." Zeptal se od pohledu mladší muž než ten druhý. Ten starší bude jistě jeho nadřízený.

„Inu, potkat je vůbec nemusíme znovu." Ironicky se usmál starší muž. „Půjde to jedině dvěma způsoby. Špatně nebo dobře. Záleží na nich, co si vyberou."

„Pane, nemůžeme je podceňovat, třeba už teď nás sledují." Vypískl skoro až hystericky mladší z dvojce. Měla jsem co dělat, abych se udržela na té větvi. Tohle mě celkem vyděsilo.

„Nepanikařil bych. Možná mají podobné výzbroje, ale tady bude rozhodovat síla a tu, jak pevně věřím, máme na svojí straně my." Musela jsem nad tímto protočit oči. „Buď my nebo oni!"

Rozhovor skončil a muži z dvojice si šli každý po svém. Já měla čas si je všechny prohlédnout z blízka. Jako první jsem začal s výzbrojí. Jak už řekli oni, naše výzbroje se až na pár maličkostí vážně moc nelišily. Místo mečů měli pistole, které už takhle z dálky říkaly, že budou vážně bolet. Princip výzbroje byl stejný až na tvar. I jejich uniforma byla jiná. Jejich bundy měly tmavě zelenou barvu a ve znaku měli tygra. Další věc byla ta, že mají dost zásob. Kdyby nás někde obléhali, neměli bychom šanci.

Potřebný informace jsem už získala. Byl čas odchodu. Pomalu jsem se zvedala z větve, abych nezavadila o listy. Tohle bylo až moc lehké. Moc se mi to nelíbilo, ale budiž. Byl to takový ten nepříjemný pocit šimrání v žaludku. Jakmile jsem byla dostatečně daleko na to, abych svojí výzbrojí nezapříčinila to, že si mě všimnou, jsem vystřelila lanka a pomocí plynu mířila k místu, kde jsem naposledy viděla svojí skupinu. Trošku neohrabaně jsem přistála a mířila si to rázným krokem k Erwinovi.

„Mám to podat optimisticky nebo realisticky?" zeptala jsem se ze všeho nejdříve a doplnila to nejistým úsměvem. „Víte co? To je fuk, ve zkratce momentálně vážně nemáme šanci jim byť uškodit." Hlesla jsem. No, a tak začal asi desetiminutový výčet věci, které jsem stačila vypozorovat za dobu, co jsem se válela po větvi. A nešetřila jsem slovy.

Erwin opět nahodil svůj těžce zamyšlený výraz. Přešla jsem k svému čtyřnohému dopravnímu prostředku a nasedla na něj. Trpělivě jsem počkala, až dá příkaz k odjezdu, který přišel vážně za minutku. Dalo by se říct, že tato akce nedopadla nejhůře, bohužel jsme utrpěli některé ztráty a zranění, ale podle slov Leviho, tohle nebylo to nejhorší, co se mohlo stát. Cesta zpátky byla komplikovaná, možná se potvrdilo to, že tohle bylo moc lehké. Nacházeli jsme často titány, pár lidí to odneslo. Cesta byla dost dlouhá a já jsem se strašně těšila na to, až budeme za zdmi. Aspoň na chvilku si od toho oddechnout.