Arai je devatenáctiletá dívka, které nedávno zemřela matka. Jediné, co po ní má, je náramek, jenž jí dělá společnost celý příběh. Její matka totiž byla vážně nemocná a díky nedostatku peněz si nemohly dovolit koupit potřebné léky a tak Arai nezbýval...
Podle hodin by mělo být právě teď devět hodin ráno. Jsem vzhůru už dvě hodiny, což je u mě celkem impozantní výsledek, jelikož nepatřím mezi osoby, které vylezou z postele ještě před svítáním. Patrně má tohle za následek nadcházející výprava za hradby. Jsem poměrně zvědavá, je to pro mě naprosto něco nového. Řekla bych, že to bude i něco jiného, když máme důkazy o tom, že tu nejsme jediní. Pokud si také dobře vzpomínám nahlašování má být v půl desáté nebo v deset? Asi těch půl desáté zní pravděpodobněji.
Jako blesk jsem vystřelila do koupelny, kde jsem se umyla a vyčesala vlasy do vysokého culíku tak, aby mi nepřekážely. To bylo ještě to nejlehčí, to horší teprve přijde. Ano, stále jsem se pořádně nenaučila, jak se leze do postroje. Jakmile jsem byla hotová, neobešlo se to bez nadávek, hodila jsem na sebe poslední zbytky uniformy a do bot zasunula svůj nůž.
Kvapným krokem jsem mířila na nádvoří hradu, kde jsem zjistila, že budu mezi posledníma, ale stále jsem se to snažila vidět optimisticky. Ohlásila jsem svůj příchod a připojila se k partě. Čekalo se na to, kdy vyvěsí oficiální rozpis ve formaci. Samozřejmě většina to věděla, kromě mě.
"Zmeškala jsem něco zásadního, než jsem přišla?" optala jsem se. Odpovědí mi bylo zavrtění hlavou. Krátce na to se na nástěnce objevil rozpis. "Kde jste?"
„Já jsem leví křídlo vzadu." Řekla Mikasa.
„Střed vzadu!" řekl Jean.
„Pravý křídlo v čele!" zavolal Eren. Ostatní se zřejmě nechtěli podělit o tuto vskutku "zajímavou" vec.
„Kde jsi ty, Arai?" zavolal Jean.
Prodrala jsem se skrz zástup lidí, kteří se snažili najít v seznamu, kde se nacházejí ve formaci. Vyslechla jsem si pár narážek. Prst mi přejížděl přes papír, až se zastavil na tom nejvíc nepravděpodobném místě. Nejprve jsem podle svědectví ostatních zbledla, pak jsem nahodila ukázkový znechucený pohled. "Jsem ve středu v čele. Skupina Leviho." skoro jsem brečela. "Za co mě, Bože, trestáš? Proč?!" Pak moje ucho zaznamenalo otravný smích, který Jean dokázal ze sebe vyloudit. Zpražila jsem ho nepříjemným pohledem. S nevinným pohledem jsem k němu přišla a dala mu poctivý pohlavek.
"Pereš se jako holka!" uchechtnul se pobaveně. To už přišlo vedení, jistě jsme nechtěli problémy. Myslím, že bychom další trest už neutáhli.
"Pamatuj si, jestli tě něco nesežere, tak tě pohřbím zaživa pod tenhle růžový keř!" sykla jsem k němu a hlavou pohodila ke zmiňovanému keři. "A navíc, jsem holka!"
Dle rozkazů jsme se rozešli k připraveným koním. Měla jsem vážně nádherného, by hnědobílý a když jsem k němu přišla, furt do mě šťouchal čumákem. Bohužel jsem nic dobrého u sebe zrovna neměla. Zástup vojáků pomalu projížděl přilehlým městem. Po stranách hlavní cesty stály zástupy lidí. Moje černá uniforma krapet přitáhla pozornost, takže se z normálního šumu rozhovorů stal šum udivených hlasů. Kdopak asi jsem, co? Na rozkaz Erwina jsem měla na hlavě kápi. Před samotnou, mohutnou bránou jsem čekali jenom chvilinku, než se začala s velkým rachotem otevírat a tak odstraňovala bariéru, která nás oddělovala od brzké smrti.
"Výprava může započít!" doslova zařval Velitel na celý město. Tahle věta byl rozkaz pro nás. Patami jsme jsme kopli koně do slabin, aby se rozjeli.
Několik desítek metrů od brány jsme se seskupili do formace. Stále jsem nebyla nadšená z toho, s kým jsem ve skupině, ale teď jsem to musela nechat hodit za hlavu. Mimo relativní bezpečí hradeb se musíme chovat profesionálně. Další nová věc pro mě byl ten velký prostor okolo mě. Samozřejmě prostor mezi zdmi je veliký, ale furt v dálce vidím ten bod, který omezuje mojí svobodu a tady jsem se tak necítila. Vždy před výpravou mají Průzkumníci něco jako vyučovací hodinu, kde se jim popisuje cíl nadcházející výpravy, cestu k cíli a i tu formace. Už nebyl čas tu vést vnitřní monology, nedaleko od nás na nebi rezonovala červená světlice. Její důvod vystřelení už mířil na nás.
"Já sama a mile ráda." předběhla jsem Levio, který si už tasil svoje meče. Přidřepla jsem si na sedlo koně, vytasila meče a nakonec skočila. Lankami jsem se zahákla na titání rameno a pomocí plynu přitáhla blíže mémo středobodu zájmu. S křikem jsem vysekla kus masa na týlu. Mohutné tělo titána pode mnou začalo padat a vypařovat. Po přistání ke mě přijel Levi i s mým koněm. Neřekl nic, žádnou pochvalu, ale jeho pokývání hlavou mi stačilo a moje ego se posunulo zase výš.
Formace dorazila k lesu, jejíž střed vjel dovnitř a křídla se rozmístila podél obvodu na hlídku. Jejich úkolem bylo, postarat se o případné potíže, kterými bylo myšleno tvory, jenž nás papají pro zábavu. Podle toho, co mi velitel řekl, tak kousek odtud, kde se střed formace nacházel, se setkali s těmi dalšími lidmi. A to znamenalo, že přichází moje chvíle.
Dostala jsem rozkaz, abych začala svůj úkol a taky důvod, díky jemuž jsem vlastně tady. Beze slova jsem tedy zmizela mezi větvemi a skupinu lidí nechala za sebou.
*****
(Hloubková oprava 11.února 2020 ve 13:06)
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
