Zlodějka ve světě titánů- DOKONČENO (OPRAVENO!)

5.Kapitola (!OPRAVENO!)

Přede mnou ležela jejich výzbroj a to se vším všudy. Postroj, který se skládal z různých pásků. Samotná mašinka, která ze sebe vystřelovala lanka s ostrým hrotem, nebo pouštěla plyn. Dokonce tu byly i meče, které měli na rukojetích spouště, tím se dal povel a lanka se vystřelila. Moment, vidím dobře? Meče?

„Ehm meče?"

„No jasně, když potkáš titána, tak ho zneškodnit nějak musíš, ne?" řekla Hanji s úsměvem. Je vážně šílená. Zvlášť jak se zaculila nad slovem titán. Ta by sním randila od rána až do večera. Podle toho, co jsem slyšela od ostatních během oběda, je Hanji zblázněná do titánů. Je to myšleno ve smyslu, že je do jisté míry obdivuje a studuje je, ale na druhou stranu je neváhá zabít.

„Neboj spratku, dneska se budeš učit udržet rovnováhu." Prohodil Levi a já ho zpražila pohledem. Někdy mi jeho přezdívka nevadí, ale někdy ho mám chuť zabít, to někdy nastalo právě teď.

Největší sranda byla, když jsem se musela dostat do toho postroje. Přišla jsem si jako blbec, protože jsem se do toho bez jejich pomoci nemohla dostat, aniž bych se nezamotala. Jakmile se to podařilo, připnuli mě ke stroji a vytáhli mě do vzduchu.

„Rovnováha." Řekl Erwin. „Nadechni se." Dodal, já ho poslechla. Trochu jsem se vrtěla. Určitě znáš ten vážně nechutný pocit, když si myslíš, že padáš, ale nakonec to vybereš, akorát máš mravenčení v žaludku, jak se lekneš.Šlo mi to dobře, ani jednou jsem se nepřevrátila.

„Na první pokus celkem slušný!" volala Hanji. Když není šílená, tak je hodně milá. Usmála jsem se na ní a to byla ta chyba, protože jsem ztratila rovnováhu.

„No já ti neví.." nedokončila jsem větu,přetočila jsem se a dost se bouchla hlavou o zem. Viděla jsem rozmazaně a cítila jsem pálení na čele. Au, mám pocit, že mám z mozku kašičku.

„Levi, odpoj ji!" rozkázal Erwin. „Jsi v pořádku?"

„Vypadám na to? Můj mozek má o dost mozkových buněk méně a vidím krapet rozmazaně, ale jinak je mi naprosto fajn." Zamumlala jsem ironicky, zatímco mě spouštěli dolů na mojí milovanou a hlavně pevnou zem.

„Nevím jak tady Arai, ale já bych toho raději nechala. Řekla bych, že jste jí přizabili za dnešek dostatečně a navíc se už stmívá" Pověděla Hanji a já jí pohledem poděkovala. Erwin mi pomohl na nohy, zatímco Levi a Hanji uklidili výzbroj.Velitel mi nabídnul pomoc, abych se o něj opřela, ale já ho odpálkovala. Přece jsem se jen bouchla do hlavy a zrak se mi zpravil, už vidím jasně, tak na co dělat z toho nějaké haló. Jeho starost se ale ukázala jako opravněná, po pár krocích se mi zatmělo před očima a já se bezvládně sesunula na zem.

Pohled Levi

Naši zlodějku jsme dovedli ke stroji, kde už bylo vše připraveno, co budeme potřebovat. Pomohli jsme ji do postroje, protože byla naprosto neschopná a nedokázala se samotná do toho dostat. Od první chvíle, co visela ve vzduchu, jí to šlo poměrně dobře.

„Celkem slušný" zvolala Hanji. Střelil jsem po ní chladným pohledem, takhle jí akorát vyvede z koncentrace.

„No já ti neví.." nedokončila větu a přetočila se. Hmm co mi to asi připomíná, no ano Erena! Jako bych si to nemyslel, přešel jsem k ní, abych si ji. Měla ránu na čele, ze které tekla blahodárná tekutina, kterou zřejmě ráda ukazuje světu.

Na rozkaz jsem ji odpojil a zbavil se výzbroje, kterou jsem pak musel z našim šílencem uklidit. Slyšel jsem, jak Erwin spratkovi nabízí pomoc, protože si stěžovala, že vidí rozmazaně. Zřejmě to bylo pod její ego, pomoc od sebe odehnala. Jenže Erwin věděl, proč se strachovat, jelikož se Arai zhroutila a šla políbit hlínu.