Zlodějka ve světě titánů- DOKONČENO (OPRAVENO!)

18.Kapitola (!OPRAVENO!)

Za tu dobu, co se spolu skrýváme, jsem se hodně dozvěděla o minulosti Leviho a on zase o té mojí. Myslím, že nás to tím více sblížilo. Kdo by neznal celou situaci, jak jsme se tady ocitli, asi by si řekl, že vypadáme jako spokojený pár. Což více méně bylo. Cítila jsem, že právě prožíváme takovou chvilku světla, která se však může kdykoli zvrátit. Začalo se na mě podepisovat to vypětí, nikdy jsme nemohli jen tak vypnout. Možná jsme teď zapsáni jako psanci, možná je na nás odměna, kdo ví. V tomhle domě jsme byli zavření ale na můj vkus dost dlouho. Takže jsem na Leviho hodila můj americký úsměv, když mezi námi zavládlo chvilkové ticho.

„Usmíváš se, to se mi nelíbí. Zase jsi něco vymyslela." Popíchnul mě Levi. Ale můj nový nápad mě tak nadchl, že jsem jeho narážku přešla.

„Jsme oba zlodějové, pojďme se trošku pobavit." Zvedla jsem se na nohy. „Pojďme světu ukázat nové uniformy."

„Upozorníme na sebe." Namítl.

„Dřív nebo později na nás stejně přijdou. Vždy nás budou hledat, nikdy se na dobro neschováme. Takhle ukážeme, že se nebojíme. Myslím, že bychom JEMU udělali jenom radost, kdyby nás našel skrčený pod stolem jako malé ustrašené krysy. Nebojíme se ho." Pohledem jsem mu vyslala tichou výzvu. Ke konci mého proslovu jsem věděla, že mám vyhráno. V očích se mu objevila taková jiskra.

„Je načase tedy oprášit staré zvyky." Přešel ke mně a věnoval mi pusu na čelo.

S úsměvem jsem mířila k určitému místu, kde byla v podlaze uvolněné pár parket a pod nimi dostatečné místo k tomu tam ukrýt naši výzbroj. Z knihovny, která tu byla, přesněji z jejího zbytku jsem vyndala starou mapu tohoto města. Nebyl to moc věrohodný prostředek, jak se tu vyznat. I když pochybuji, že by vrchnost dala peníze na renovaci téhle hrobky. Jen málo lidí se dostane na povrch a mnozí tam ani nechtějí. Podzemí jim dává relativní bezpečí před titány. Mapu jsem používala, když jsem tu žila, než se stalo to všechno. Rozložila jsem ji na stole. Bylo na ní pár zvýrazněných bodů. Většinou to byly nějaké stánky, to byli menší kroužky. Ty větší znázorňovaly většinou sklady. Vchod na povrch jsem měla pojmenovaný jako rodidlo imbecilů. Odtud sem chodili vojáci.

„Tady," ukázala jsem jeden z těch větších kroužků. „je sklad jednoho obchodníka. Prodává jak nahoře, tak i tady dole. Problém je, že lidé tady na to nemají a jeho ceny nikdy neklesly."

„Rozumím, ale musíme brát v potaz, že jakmile se objevíme určitě to nahlásí, což znamená, že sem přijde Vojenská policie v tom lepším případě a v tom horším Průzkumná legie." Měl pravdu. „Navrhuji, abychom si teď řekli nějaký únikový plán. Tady," Ukázal na dva body v mapě. „rozdělíme se zde a až si budeme stoprocentně jistý, že nás nesledují, vrátíme se sem."

A bylo domluveno. Stanovili jsme si vše, co bylo potřeba. Poslední tři minuty jsme mlčky utahovali všechny řemínky postrojů, upevňovali výzbroj, zkoušeli plyn. Musíme mít jistotu, že nás to v akci nezradí. Jako poslední věc byli tmavé pláště a bylo to dokonalý.

Byli jsme na místě. No stáli jsme na menší věži, abychom si to tu prohlédli. První zádrhel byl to, že onen kupec měl u skladu najatou stráž. Dvojice z Vojenské policie hrdě stála u dřevěných vrat a odstrašovala i obyčejné lidi, kteří ulicí procházeli namačkaný na protějších zdí. Upřímně jsem doufala, že tam nikdo nebude, že to bude až tak lehké, bohužel nikoli. Věci se krapet zkomplikovali, nemohli jsme je nechat utéct, to rozhodně nepřicházelo v úvahu. Jediná možnost, která nás teď napadla, byla, že je musíme nějak omráčit a rychle pobrat co zmůžeme a utéct dřív, než se probudí. Při nejlepším je někde svázat ještě.