Neser Sherlocku! ✔

1.

Šla jsem po městě se sluchátky v uších, zkrátka tak, jako obvykle. Nijak extra jsem nevnímala okolí, vlastně taky jako obvykle. Celý tenhle den byl úplně obyčejný, zcela běžný, ale i tak mi na něm něco nesedělo. Rozhlédla jsem se, abych viděla normální lidi. Chodila jsem po místech, které jsem už tolikrát viděla. Nakonec jsem svou výpravu ukončila v jedné zapadlé uličce, kde jsem se opřela o zeď a zaklonila hlavu dozadu. Dneska se chovám obzvlášť divně. Už jsem byla snad všude. Co jsem přehlédla? Co mi tak vrtá hlavou?

Trochu se mi rozšířili zornice, když jsem si to uvědomila. Nebyla jsem tam. Všude, na všech místech kde se mi něco stalo, něco jsem udělala, nebo tam prostě chodím, jsem už byla. Až na to jedno. Nechtěla jsem tam jít. Ale věděla jsem, že dřív nebo později se tam stejně znovu objevím.

Proto jsem nechala své nohy, ať si dělají co chtějí. Do uší jsem si vložila sluchátka a na hlavu si narazila kapuci od mikiny, pod kterou jsem si schovala vlasy a jejíž okraj jsem si stáhla do obličeje. Hrála mi už šestá písnička, když jsem zahlédla velkou, černou hlavní bránou hřbitova. Ošila jsem se a natáhla si přes ramena bundu. Ne že by mi byla zima, ale když jsem se podívala na všechny ty náhrobní desky, šel na mě z toho všeho zkrátka takový pomyslný chlad. A to že slunce už zapadalo mi nijak nepomáhalo.

Párkrát jsem zamrkala, pak se zhluboka nadechla a vyšla směrem k jeho hrobu. Šla sem kolem náhrobků a všímala si květin a svící, které v šeru začínaly krásně svítit. Zarazila sem se a sáhla si rukou do kapsy. Nahmatala sem malou svíčku. Vím že sem si jí tam ráno dávala, ale přes den sem na ní zapomněla. U jeho hrobu vlastně žádná není. Zatřásla sem nad tím hlavou a došla těch posledních pár desítek metrů k tomu krásnému stromu a k té černé náhrobní desce s jeho jménem.

Chvíli sem tam jen stála. Připadala sem si jako kamenná socha. Bez života. Pohla sem se až tehdy, kdy sem ucítila, jak mě začínají štípat oči a následně se mi po tvářích začali kutálet slzy. Vzlykla sem, možná hlasitěji než bylo nutné, ale co. Nikdo kromě mě tu není a navíc je normální že lidé na hřbitovech brečí. Rychle sem si otřela tváře a dřepla si.

Z kapsy sem vytáhla černou svíčku s bílím knotem a z druhé vytáhla zapalovač. Zapálila sem jí a sledovala jak na ní začal tančit malý plamínek. Pomalu, tak aby nezhasla, jsem jí položila na zem. Pak sem z tašky vytáhla blok. Vytrhla sem jeden papír a začala ho různě překládat. Netrvalo ani nijak dlouho a v dlaních sem svírala papírovou růži, kterou sem položila kousek od svíčky. Usmála sem se a utřela si další slzy.

Stoulpa sem si. Podívala sem se na nebe, abych viděla tmavě modrou plochu bez mraků. Chtěla sem odejít, když sem si všimla toho kamene. Toho kamene, kterým sem před dvoumi dny zakryla papírek, na kterém bylo to klíčové slovo. Byl posunutý. Sice jen o pár centimetrů, ale byl. Okamžitě sem se k němu sehnula a dychtivě ho odstrčila stranou. Vytáhla sem papírek a rozložila ho.

Cítila sem jak mi srdce vynechalo úder. Ano, bylo možné, aby to někdo našel, ale taková šance byla malá, vlastně téměř nulová, protože nikdo normální by si nevšímal nějakého šutru. Teda pokud by mě neviděl, jak pod ním něco shovávám.

Potlačila sem nutkání otočit se. To poslední co chci je, abych dostala infarkt, kdybych náhodou někoho viděla. Narovnala sem se a papír si schovala do kapsy. Nohou sem posunula kámen na jeho původní místo. Pak sem se otočila a odcházela s jedinou věcí v hlavě. S datem a časem, které ještě nebylo, rukopis kterým bylo napsáno, ale patřil jemu.

18.12. 2017 - 22:13

...

Odcházela. Já přicházel. A to co sme uviděl mě zarazilo, ne spíš překvapilo. Mile překvapilo. U mého hrobu byla černá svíčka. Jak příhodné. A její jemné světlo dopadalo na papírovou růži vedle ní. Opatrně sem jí vzal do dlaní. Pak sem se otočil a nechal svůj hrob za sebou ve tmě.