Neser Sherlocku! ✔

9.

"Potřebuješ něco?" Zeptala jsem se ho, ještě stále trochu v šoku. Přece jen měl by být mrtvý. No ale Sherlock je taky naživu, neměla bych se divit.

"Proč si hned myslíš, že něco potřebuju?" Oplatil mi otázkou a nadzvedl hlavu, aby mi lépe viděl do obličeje.

"No... Proč bys na mě jinak volal?" Sedla jsem si vedle něj bokem na lavičku do tureckého sedu tak, abych na něj viděla. Přece jen je nebezpečné se na něj nedívat. Je to kryminálník. Ale hezkej kryminálník, to se mu musí nechat.

"Nemyslím si, že je až tak divný zavolat na někoho, kdo poskakuje po parku a zpívá u toho. Ne že by to bylo špatně, je důležité hudbu procítit." Řekl a udělal jakýsi vážný úšklebek. Chvíli bylo ticho, ale pak už jsem to nevydržela a vyprskla smíchy. I on se začal pochechtávat.

"Mluvíš nějak normálně. Teda... Myslím to tak, že kdybych nevěděla kdo jsi, tak bych vážně neřekla, že jsi šílený zločinec." Řekla jsem a přestala se smát. Místo toho jsem se nad tím ušklíbla. Sedím v parku s šílencem. No kdo by tohle nechtěl?!

"Když víš kdo jsem, tak proč se se mnou vůbec bavíš. Jsem nebezpečný." Zeptal se se smíchem a opřel se o lavičku. Vtipný, jak to říká. Jakoby jsme se bavili o zážitcích ze školy.

"Určitě víš, že je Sherlock na živu. " Řekla jsem a počkala na jeho kývnutí, jako znamení souhlasu. I když já jsem se vlastně neptala, ale co.

"Řeknu to takhle naštval mě, protože mě adoptoval. Za to mu chci udělat ze života peklo. A v každém pekle musí být ďábel. A páni! To je náhoda. Narazím na Jima Moriartyho, který je pro tu roli perfektní." Nevinně jsem se na něj usmála.

"A teď mi řekni proč bych měl říct jo." Oplatil mi úsměv. Jenž v tom jeho byla vidět lstivost. Konečně někdo kdo se mě neptá na to co dělám v sirotčinci.

"Seženu ti korunu." Řekla jsem a hodila po něm obličej ala, myslím-to-vážně.

"Beru. " Řekl rychle a potřásla si se mnou rukou. Nadšeně jsem se usmála a vyskočila z lavičky.

"Kam jedeme?" Zeptal se když si také stoupl.

"Uvidíš."

...

"Bože, tohle jsou ty nejlepší palačinky co jsem kdy jedl!" Rozplýval se Jim, který právě seděl u mě v bytě. Původně jsme chtěli vymýšlet náš ďábelský plán, ale pak mi došlo, že jsem ho stihla vymyslet už během cesty sem. Už jsem mu ho i řekla a byl z něj nadšený. Možná stejně nadšený jako z těch palačinek.

"Chceš ještě jednu?" Usmála jsem se na něj, opřená o kuchyňský ostrůvek. On jen s plnou pusou přikývl.

"Jsi roztomilý." Řekla jsem i když tohle slovo nesnáším a otočila se k němu zády, abych mohla začít dělat další palačinku.

"Jo jsem šílený, nebezpečný a roztomilý kriminálník. To sedí." Ozvalo se mi za zády hrdelný smích na co jsem se rozesmála taky. Měl pravdu zní to dost divně.

...

"Co si o sobě myslí!" Křikl jsem do bytu. Odpovědí mi bylo jen Johnovo nesouhlasné zamručení z jeho ložnice, kde se pokoušel spát. Je naivní jestli si myslíte, že dnes usne.

"Ale no tak Shelocku. Je tebe dost naštvaná. To si vážně myslíš, že dnes přijde?" Ozval se a vyšel ze svého pokoje. Došel do kuchyně a natočil si vodu do jedné z mála umytých sklenic.

"Proč by na mě měla být naštvaná?" Zeptal jsem se ho s nechápavým výrazem.

"Viděl jsi jí jednou v životě a hned jí adoptuješ. K tomu všemu jí štve, že sis se všemi takhle hrál. Ona sice něco tušila, ale jí nikdo nevěřil překvapivě." Řekl ironicky John. Já nad tím jen naštvaně naklonil hlavu na stranu. Můj pohled sklouzl na hodiny. Za pět minut bude půlnoc. Najednou se ozvalo klepání a následně otevření dveří. Rychle jsem se otočil a jakmile jsme uviděl červené střapaté vlasy, tak ve mě něco vybuchlo. Už jsem se nadechoval, že něco řeknu, když mě předběhla.

"Říkal jsi dnes. Zítra bude až za dvě minuty." Usmála se na mě nevinně a poklepala na hodinky na své ruce. John jí jen ukázal na dveře kde měla mít pokoj a sám odešel do své ložnice. Ona se na mě naposledy podívala a pak zmizela za dveřmi.

Možná že nebyl tak dobrý nápad jí adoptovat.

Tak. Co na to říkáte?

C.