Neser Sherlocku! ✔

18.

Naposledy jsem se zhluboka nadechla a otevřela dveře do bytu. Hned jak jsem vešla do obýváku, můj pohled padl na Johna a Sherlocka, kteří na mě očividně čekali.

"Kde si byla?" Zeptal se klidně Sherlock, ale bylo na něm vidět, že je ještě stále naštvaný, za můj ranní útěk. Jen jsem protočila očima a vydala se směrem do koupelny. Moje ruka už přistála na chladné klice, když se ozval Johnův zděšený hlas.

"Co se ti proboha stalo?!" Okamžitě stál u mě a s kapkou znechucení se díval na moje záda. Odstrčila jsem ho od sebe, abych mohla konečně vejít do koupelny kde jsem si přes hlavu přetáhla tričko. Obrovská díra se táhla od ramene, až k lemu bílé látky, zdobené už trochu zaschlou krví. S povzdechnutím jsem se natočila zády směrem k zrcadlu.

"No do psí prdele....pardon." Ujelo mi, při pohledu na šrám, který na mé bledé kůži přímo svítil. Pohled mi opět zalétl k Johnovi, který se opíral o rám dveří a za ním stál Sherlock.

"Mohl by ses mi na to podívat a vyčistit mi to?" Zeptala jsem se ho nejistě a s úlevou jsem si oddechla když kladně přikývl. Jeho rozkaz, abych si sedla na stoličku jsem s radostí uskutečnila, protože ani já sama jsem nevěděla, jak dlouho ještě vydržím na nohou. John si chvíli ránu prohlížel, soudě podle jeho nic nedělání, předtím než mi začal ránu čistit. Bolelo to a štípalo, ale já nevydala ani hlásku, krom občasného syknutí.

"Jak se ti to stalo a kde?" Ozval se po chvíli mého syčení Sherlock. Trochu naštvaně jsem se na něj podívala. Mohl by alespoň počkat než mi to John vyčistí, ale to je pro něj asi nadlidský úkol.

"Byla jsem u starého mostu. Lezla jsem po lešení, které tam zůstalo a...." Nestihla jsem dopovědět a už jsem byla opět přerušena. Jen jsem nad tím protočila oči. Přece jen proč se namáhat?

"A byla si tak nešikovná, že si spadla. Jak prosté. To se lidem stává když dělají blbosti a neposlouchají." Zamračil se na mě a otočil se směrem k obýváku. Než ale stihl udělat jediný krok, tak jsem ho zastavila.

"Tak to nebylo. Jen jsem se lekla nápisu na zdi. Myslím že to bylo 'Chybím ti Sherlocku?'. To se lidem stává když někdo oslovuje jejich spolubydlící. Jak prostě že?" Řekla jsem a založila si ruce na hrudi, což jsem neměla, protože jsem tak ještě víc pootevřela ránu na zádech. Nebylo to příjemný a tak jsem opět svěsila ruce podél těla.

"Hele vím, že to bolí, ale mohla bys tak zůstat? Bylo by to lepší." Ozval se za mými zády John. S nakrčeným nosem jsem ho poslechla a znovu si založila ruce na hrudi. Měl pravdu. Bolelo to jako kdyby mi někdo na záda přiložil žhavé železo. Vím jaké to přibližně je. Už jsem jednou schytala sprchu jisker a kdybych tu bolest měla vynásobit tak desetkrát, tak bych se možná dozvěděla, jako to opravdu bolí.

"Vážně si to pamatuješ přesně?!" Řekl téměř nadšeně Sherlock a než jsem se k němu stihla otočit, už mě držel za ramena a říkal mi, jak mám přemýšlet a vybavit si těch pár čar na zdi. Naštvaně jsem ho od sebe odstrčila a vytáhla z kapsy telefon. Během pár vteřin jsem našla fotku a hodila telefon Sherlockovi.

"Tak a teď vypadni!" Křikla jsem na něj ještě předtím než jsem mu zabouchla dveře od koupelny před nosem. Pak jsem se s omluvným pohledem otočila k Johnovi ale než jsem stihla něco říct, tak už mi odpovídal.

"Ne to je v pohodě. Tak ukaž ať už to máš za sebou. " Řekl s lehkým úsměvem a já se s umučeným výrazem opět otočila zády k němu....