Neser Sherlocku! ✔

16.

Zase. V další telefonní budce, kolem které jsem prošla, se zase rozzvoněl telefon. Až moc mi to připomínalo, jednu situaci, o které jednou mluvil John. Zase. Už jsem to nevydržela a otevřela dveře červené budky. Telefon jsem si přiložila k uchu a poslouchala. Neřekla jsem nic, jako třeba haló nebo ano?. Prostě jsem mlčela, dokud se z telefonu neozval hlas.

"Scarlett Skelet. Vidíte kameru na rohu budovy po vaší levé ruce?" Jakmile tohle dořekl, tak se na mé tváři objevil úšklebek. Moc dobře jsem věděla o kameře a ne jen o jedné, ale o pěti. Ale jen dvě z nich snímaly místo, kde jsem právě teď byla. A také jsem přesně věděla, co volající udělá.

"Podívejte se." Řekl vážným hlasem. Jen jsem s úsměvem zakroutila hlavou. Pořád jsem se dívala před sebe.

"Dobrá, tak si nastoupíte v klidu do auta. Mohl bych vám něčím pohrozit, ale jak vidím, není to potřeba, protože...." Nestihl doříct větu a já zavěsila. S úsměvem jsem nastoupila do auta. Doufám, že se neurazil.

"Ahoj." Ozvalo se ze sedadla vedle mě. Otočila jsem se a měla tak možnost vidět brunetu s milým, ale falešným úsměvem, na jemně nalíčené tváři. V rukách svírala telefon a její oči byly upřené na mě. Jen jsem se zašklebila a trochu se k ní naklonila.

"Nemusíš si hrát na milou a vstřícnou. Stejně ti to neberu." Pak jsem se opět odtáhla a do uší si dala sluchátka. Ještě předtím, než jsem spustila první skladbou jsem zaslechla její slova, která jsem ale naprosto ignorovala.

"Já to ale nehraju."

....

Konečně auto zastavilo. Okamžitě jsem sáhla po klice, ale zastavil mě hlas.

"Nedala by sis někdy kafe?" Neotočila jsem se, jen jsem otevřela dveře vystoupila a zády k té, opravdu nesimpatycké ženě, jsem odpověděla.

"Zajímavé, že na Johna si čas neměla." Pak jsem zabouchla dveře od auta a tím jí zabránila, v jakékoliv další větě. Takže ona je lesba? Tak To jsem vážně nečekala. Moment.... Vlastně jo. Čekala.

"Dráha Scarlett...." Ozval se hlas z poza rohu popraskané zdi. Byly jsme nejspíš v nějaké opuštěné továrně. Teda ne že bych to tu neznala, jen nevím co to přesně bylo ještě předtím, než se z toho stala grafitová budova. Tak tomu říkáme. A když říkám my, tak tak tím myslím lidi jako já. Puberťáky, kteří dělají nezákonné věci, neboli odpadlíky.

"Nejsem Scarlett Mycrofte. Už několik let jsem Scara Skelet." Odpověděla jsem bez zájmu a radši se věnovala novému přírůstku na jedné ze stěn. Jablko omotané v řetězech s deníkem smrti v pozadí, odkaz na anime Death Note. Hmmm....Zajímavé. Zajímavý styl a také dobrý nápad s kruhovým nanášením červené a vrstvení žluté přes sebe v jablku.

"Takže Scaro..." Začal znovu, ale ani teď, když mě vytrhl z myšlenek nad technikou díla předemnou, si nezískal mou pozornost. Místo toho jsem si sundala batoh co jsem měla na zádech a začala z něj vytahovat spreje, dokud jsem nenašla ten správný.

"Mohl by sis odpustit ty tvoje kecy na začátek." Řekla jsem a začala protřepávat jednu plechovku s černou barvou. Koutkem oka jsem se podívala na osobu, co se s otevřenou pusou opírala o deštník pár metrů odemně.

"No co?" Podívala jsem se na něj nechápavě.

"Jsem šestnáctiletá puberťačka. Mohlo ti dojít, že formality mě nebudou ani v nejmenším zajímat. Stejně jako mě nezajímá to tvoje sako a kecy o dietě, která mimochodem zatím nemá žádný účinnek. " Povytáhla jsem na něj obočí a za syčení spreje jsem udělala první mnavou čáru na stěně.

"A co se týče Sherlocka....myslela jsem si, že na to máš Johna. " Otočila jsem se k němu, ale ne kvůli tomu, že bych se na něj chtěla ze slušnosti podívat, ale proto, protože jsem si zapomněla vzít roušku, tak abych se nenadýchala barvy. Z batohu jsem vytáhla bílý předmět, který jsem si pomocí gumičky přichytila na obličej. Mnohem lepší.

"Ano. To je pravda. Ale oba víme že poslední dobou tráví Sherlock více času s tebou." Na to jsem neměla co říct. Byla to pravda a mě to štvalo, snad ještě víc než tenhle rozhovor. Vlastně dneska, se mi podařilo utéct právě Sherockovi a bum! Odchytí si mě jeho bratr. Jaký to paradox. Zdrhneš Holmesovi a chytí tě další.

"Nedivím se. Už několikrát si se setkala s Moriartym. Navíc si teď jeho dcera." Okamžitě jsem se začala smát.

"Nejsem jeho dcera. Vždyť je panic. Teda ne že bych věřila faktu, že ty nejsi." Jakmile jsem to dořekla ozvalo se za mnou odkašlání. Heh. Já se mu omlouvat nebudu.

"Myslel jsem adoptivní dcera." Opravil se a s úsměvem se na mě podíval se vztyčenou hlavou. To si vážně myslí, že mu na tohle nemám co říct? Haló, jsem holka. Vždy musím mít poslední slovo.

"Slyšíš? Dcera, adoptivní dcera. Je tam to adoptivní, a proto je v tom rozdíl. A pokud dovolíš tak už musím jít. Počkat... Já tvoje dovolení nepotřebuju. " Sundala jsem si roušku kterou jsem si se sprejem hodila zpět do batohu, vytáhla telefon ze zadní kapsy a vyfotila pár slov na stěně. Pak jsem si do uší strčila sluchátka a za zpěvu zpěváka jsem se vydala pryč, nechávajíc za sebou může, který se mračí na zeď s černým nápisem.

Já už jen odeslala fotku a s úsměvem nadobro odešla. Ve zprávě stálo....

Ledový muž otravuje.