Neser Sherlocku! ✔

4.

Šla sem a přemýšlela. Už uběhlo několik týdnů ode dne, kdy sem s Johnem mluvila poprvé. Od té doby se toho změnilo hodně a přitom tak málo. S Johnem sme přátelé a jestli mám být upřímná, myslím si že sme si velmi blízcí. K tomu všemu, se moje sbírka karet se stále rozšiřuje, až moc rychle, zdá se mi, jakoby to bylo včera co sem napsala to jedno slovo. A už teď nesu další.

Vytáhla sem klíče od dveří, strčila je do zámku a otevřela. Konečně doma. Vyšla sem do prvního patra a šla, až k posledním dveřím, nejdál od schodů, až v zadu v chodbě. Cestou sem zdravila lidi kolem. Všichni se tu známé a všichni spolu vycházíme. Teda... Téměř všichni.

Vešla sem do bytu, vyzula si boty a bundu odhodila na věšák, kde se nějakým zázrakem zachytila. Hned potom sem zamířila do kuchyně a dala postavit vodu na čaj. Přešla sem znovu ke dveřím a zamkla je. Zatáhla sem okna a přešla, ke knihovně v obýváku. Vyndala sem všechny papírové karty, které byly v mám tajném úkrytu. Prvních sedm sem odložila stranou. Dalších osm sem rozložila na stůl podle čísel horním rohu. Píšu si je tam, abych v tom měla pořádek. Připadá mi že čím víc jich mám tím míň toho vím. Celkem ironické. Ale vážně mi to tak připadá. Už jich mám patnáct a nevím téměř nic. Zvedla sem se a došla si dodělat čaj. Hned jak sem se vrátila do obýváku svalila sem se na křeslo.

Znovu sem si začala číst náš,...Jakoby "rozhovor". Brala sem do rukou jednotlivé karty. Vyrušilo mě až hlasité klepání na dveře a Johnův hlas.

"Hej! C, si vůbec doma!" Rychle sem se zvedla z křesla, vzala všechny karty a schovala je. Pak sem doběhla ke dveřím a otevřela je.

"Ahoj Johne. Co potřebuješ?" Zeptala sem se ho s úsměvem.

"No... Nechceš se jít projít?" Zeptal se mě.

...

"Upřímně když jsi říkal 'projít' tak sem nečekala, že půjdeme sem." Řekla sem se smutným úsměvem.

"Promiň." Řekl a sklopil hlavu. Pohladila sem ho po hřbetě ruky a chytla ho za ní.

"Nemusíš se omlouvat. Sem ráda že tu nejsi sám. Člověk by na taková místa jako je hřbitov chodit sám neměl." Řekla sem a usmála se na něj. Kdyby jen věděl že právě tady na tom místě sem před pár hodinami stála.

"Máš pravdu. Upřímně mi ho připomínáš. " Řekl a opětoval mi stisk ruky. Se smutným pohledem sem se podívala na zlatá písmena na náhrobku a opřela se Johnovi o rameno.

"To je hloupost." Řekla se a trochu se zasmála nad představou toho, že bych mohla být podobná právě jemu. John se na mě zvláštně podíval.

"Proč si to myslíš?" Zeptal se prostou otázkou a já mu na ní prostě odpověděla.

"Protože Sherlock byl jedinečný."

...

Poslouchal sem jejich rozhovor. Jejich rozhovor o mě. Ona že by mi mohla být podobná. Souhlasím s ní. Blbost. A to že s ní souhlasím hned neznamená, že sme si podobní. I když nemůžu tvrdit, že její slova, mě nepotěšila. O to víc mě štvalo, když sem viděl v jejich očích slzy. Tu holku neznám a je mi vlastně ukradená. Ale Johna znám až moc dobře. A vadí mi když ho vidím v podobném stavu. Ještě k tomu nad 'mým' hrobem.

Tiše sem stál opodál ve stínu a čekal. Mohly to být minuty nebo spíš hodiny, než odešly. Ten pohled mě ničil. Měli skloněnou hlavu. John zadržoval slzy. Už to nevydržím moc dlouho. Naštěstí, už ani moc dlouho čekat nebudu. Za chvíli, už budu moct opustit samotu.