Neser Sherlocku! ✔

17.

"Nemusíš se mnou všude chodit. " Řekla jsem otráveně směrem k Sherlockovi, který se rozhodl, že mi bude dělat stín. Vlastně jako každý den poslední týden. Štvalo mě to. Protože takhle je pro mě o dost obtížnější, se dostat na hřbitov pro další vzkazy a pokud je opravdu píše Sherlock, tak by mohl začít mít podezření, když se mu nedostává odpovědí.

"Právě naopak. Už jsi byla dvakrát v přímém kontaktu s mým úhlavním nepřítelem, takže by z mé strany bylo naprosto nelogické, kdybych s tebou nebyl na každém kroku. Což se mi sice ani tak nedaří, protože mi pořád někam zdrháš." Řekl poslední větu poněkud vyčítavě. Já jsem se na něj podívala s otevřenou pusou, která vytvářela dokonalé o a s nevěřícně zářícíma očima.

"A ty se mi divíš? Je mi šestnáct, napotřebuju chůvu!" Zvýšila jsem na něj hlas a zastavila se uprostřed chodníku. Lidé se na mě dívali zvláštními pohledy, které jsem naprosto ignorovala.

"Vážně? Mám trochu jiný názor...." Začal ale já ho přerušila.

"Který ovšem nikoho nezajímá! Prostě mě nech napokoji. Běž si ohřát palačinky, co máš doma v ledničce a mě nech žít. Vidíš? Jednoduchý! Jak prosté že?!" Pak jsem se otočila rozhlédla se a rozběhla se přes silnici do protější postranní uličky. Vyhoupla jsem se na zeď, která byla na konci ulice a na chvíli se otočila. A co nevidím. Sherlock běžel za mnou a už byl v polovině cesty a pár metrů od zdi má které jsem právě stála.

"Neser Sherlocku!" Křikla jsem na něj a seskočila na druhou stranu zdi. Jakmile jsem dopadla na zem, jsem se znovu rozběhla. Běžela jsem, dokud mě něčí ruce nestrhly stranou a já při nárazu do hlavy o zem, přestala vnímat.

...

Trhla jsem sebou a posadila se na posteli. Několikrát jsem zamrkala, ale nakonec jsem se na nějaké mrkání vykašlala a začala si žmourat oči jako zběsilá, abych se zbavila černých mžitek.

"Konečně si se probudila. Už jsem se zvedal, abych došel pro kýbl se studenou vodou." Ozval se kus odemně posměšný hlas. Věděla jsem naprosto přesně kdo to je. Ještě stále zamlženým pohledem jsem se podívala na Jima, který seděl v šedém křesle vedle postele kde jsem ležela. Páni, takový luxus tu mám, jako bych byla VIP.

"Fuj. Máš rozjeté čočky. Z dálky to vypadá jako bys měla celé černé oči. " Zatvářil se znechuceně, ale pak je zasmál. Tak proto vidím tak zamlženě. Rychle jsem sklopila hlavu, abych si je mohla narovnat. Periferním viděním jsem zahlédla, jak Jim odvrátil zrak. Citlivka. Vtipné označení pro někoho, kdo vraždí lidi pro zábavu.

"Jak dlouho jsem spala?" Zeptala jsem se a zvedla k němu zrak. Tentokrát jsem mohla vidět i šrám na jeho tváři. Rvačka, prvděpodobně.

"Moc dlouho ne. Asi tak půl hodiny, čekal jsem, že to bude dýl." Protáhl si krk, mezitím co já jsem zkoumala okolí. Nemám nejmenší tušení kde jsme. Počkat....

"My sme u...." Nestihla jsem ani dopovědět větu a už jsem byla přerušena. Jim se postavil a narovnal si sako.

"U mě v bytě? Ano, a teď musíme probrat mnohem důležitější věci, než pravděpodobné scénáře, jak si se sem dostala."

.......Moc se omlouvám.