Neser Sherlocku! ✔

Konec

"Ehm....ahoj." Řekla jsem váhavě a sledovala jak Sherlock pomalu zvedá hlavu a přitom naznačila Adně, aby se nesmála. Sice byla svázaná lany a stejně jako já pověšená vysoko nad nádrží s vodou, ale i tak i mě uteklo občas bolestivé uchechtnutí. Přece to teď nesmíme pokazit.

"Co tam sakra děláš?" Vytřeštil na mě John oči a chytil se za hlavu. To už jsem, ale nestihla odpovědět a na scénu přišel Jim.

....

"Nedokážu uvěřit tomu, že si to udělala. Proč si to udělala?!" Ptal se naštvaně John. Já nevzrušeně přeskočila policejní pásku a vydala se k nejbližší silnici.

"Nudila jsem se." Pokrčila jsem nezaujatě rameny a pokračovala dál v cestě.

"Mohl tě zabít. " Promluvil konečně Sherlock a já se zastavila.

"Ale nezabil, takže...." Obrátila jsem se na něj s úsměvem, který byl ovšem až příliš falešný. A on to samozřejmě poznal.

"Jak si mu vůbec mohla věřit?!" Zeptal se nechápavě a John vedle něj přikývl.

"Už to neřešte. Stejně jsem to byla já kdo zavolal policii, tak...." Řeknu otráveně a a chci se znovu rozejít, ale John mě chytí za rukáv bundy a zastaví mě.

"Tvoje kamarádka z toho má pravděpodobně doživotní trauma a ty řekneš neřešte to?!" Povytáhne na mě naštvaně obočí a rukou ukáže směrem k sanitace.

"Nemá je jen dobrá herečka. Mě spíš zajímá proč si mu věřila?" Řekl Sherlock a podíval se mi do očí.

"Když ti to řeknu necháš mě už napokoji?" Zeptám se a doufám v kladnou odpověď, protože ty jejich otázky jsou až příliš tupé, otravné a navíc se opakují!

"Jo. Tak tři dny." Řekne popravdě Sherlock a já si rukou prohrábnu vlasy. No je to lepší než nic.

"Je to můj nevlastní brácha." Vážně se na ně podívám. Chvíli je ticho. Takové tíživé, kdy mám chuť se jít schovat. Pak se ale začnou smát a to hodně nahlas.

"Myslím to vážně!" Vyštěknu po nich naštvaně.

"Jo. Moc hezký Scaro a teď pravdu." Vyloudí ze sebe John mezi smíchem a snaží se zklidnit. Já se naštvaně otočím a odcházím pryč.

....
(O týden později)

"Kam jdeš?" Zeptá se mě Sherlock a tázavě se na mě podíval.

"Do léčebny." Syknu a naštvaně sleduju jak se jeho pohled mění v překvapený. Nejspíš nečekal že mu odpovím, což chápu protože jsem s ním nemluvila. Vlastně ani s Johnem. Ani s nikým jiným, krom mých přátel.

"Proč? To už si se zbláznila?" Zeptá se a snaží se své překvapení skrýt za odkašlání. Já ho probodnu naštvaným pohledem.

"Já jsem blázen od narození, ale zapomněla jsem se tam zaregistrovat. Jasně že ne! Jdu za Jimmem." Řeknu ironicky a už chci odejít.

"Ty si to myslela opravdu vážně?" Jen kývnutí mé hlavy mu může dát odpověď, kladnou.

"A ví o tom?" Po této otázce zatnu ruce v pěst a odcházím.

Nikdy se to nesmí dozvědět. Nikdy.

A máme tady konec. Moc děkuji všem co tento příběh dočetli. A dejte mi prosím do komentářů vědět jestli by jste chtěli pokračování. Už mám pár nápadů a vymyšlenou zápletku, ale chci slyšet váš názor.

C