Neser Sherlocku! ✔

2.

Seděla sem v mém bytě v obýváku. Ano mám byt. A ten je v budově, která patří k sirotčinci. Je pro lidi, kteří stále nemají kam jinam jít, jsou tu puberťáci, kteří bydlí sami, ale i přes to je chodí kontrolovat sestry, ale i dospělí lidé, kteří tu dřív bydleli jako členové sirotčince a o pár let později se sem nastěhovali s rodinnou a byt začali platit. Proto se to tu také hemží třináctiletými haranty, kteří dokážou jen otravovat. Ale i tak se jich najde pár, který sou v pohodě, ale i ti sou většinou bez rodiny a už sme se spolu naučili vycházet.

Ve zkratce jsou tu lidi, kteří patřili nebo stále patří do sirotčince, jen mají šanci žít normálně a chodit třeba i do školy, kde na ně lidé nekoukají a neukazují si na ně jako na ty bez rodiny a můžou si sem vodit kamarády, nebo přítelkyně a přítele. Dost smutný že takový lidé, kterým to přijde ještě vtipný skutečně existují. A ano já patřím k těm bez rodiny.

Zavrtěla sem se v mém černém křesle a znovu si začala číst slova na kartách, ze hřbitova. Ano vrátila sem se tam. A pak znovu. A znovu..

Proč?
18.12. 2017 - 22:13

Kdo jsi?
Sama to víš. Jak se jmenuješ?

To není důležité.
Nezeptáš se mě jak se jmenuju?

Proč bych měla když už teď, vím co mi odpovíš.
Co si myslíš že bych ti odpověděl?

Něco ve smyslu:"Když není důležité tvé jméno, tak není důležité, ani to mé."
Proč sem pořád chodíš? Proč si tu nechala ten papír?

Proč ptáci mohou létat? A proč sem zešílela?
Nejsi šílená.

Jak to můžeš vědět? Neznáš mě. Možná sem psychopat.
Možná. Ale i když tě neznám, sem si jistý že nejsi.

Byly to mé zprávy a jakési odpovědi od neznámé osoby. A ta neznámá osoba je Sherlock. Vím že je nelogické říkat, že je to Sherlock, když je mrtvý, ale to je právě ono. On mrtvý není, ale já se sama sebe snažím přesvědčit o tom, že je.

A nebo mrtvý opravdu je a tohle mi psal někdo, kdo umí kopírovat Sherlockův rukopis, má stejné myšlení a snaží se mě tím nějak udržet při myšlence, že zázraky se dějí. Jestli jde o tuhle možnost, tak se to dotyčnému povedlo. Stačilo sedm papírových karet na to, aby sem začala věřit. Jaký je problém? Stále sem nedůvěřivá.

Vyhoupla sem se do stoje a schovala je na jejich obvyklé místo. Pak sem si vzala bundu klíče a vyšla ven z mého bytu. Kam jdu? Ani přesně nevím. Ale mám takový pocit, že to místo, kam mě nesou moje nohy, je 221B Baker Street. A já jdu za Johnem Watsonem.

Kéž bych tehdy věděla co se mi tam v budoucnosti stane.

...

"Dobrý den paní Hudsnová. My se ještě neznáme. Já sem Scara. Je John doma?'' Podala sem si s ní ruku.

"Ehm... Ano. Je nahoře. Mám vám ho zavolat?" Zeptala se a na její tváři se objevil mezi vrásky zaskočený výraz.

"To by jste byla moc hodná. " Usmála sem se na ní. Ona se otočila dovnitř křikla jeho jméno s prosbou, jestli by mohl sejít dolů, a pak se otočila zpět ke mě. Chvíli na mě koukala a pak se jí rozzářily oči.

"Moment! Nejsi náhodou ta holčina co mi pomáhala vymalovat? " Zeptala se mě a já si v ten moment, co to dořekla vzpomněla.

"Ano, to jsem já. Promiňte já sem úplně zapomněla..." Začala sem se omlouvat. Jak sem mohla zapomenout na tak úžasnou a milou osobu?

"Ale to je v pořádku, nemusíš se za nic omlouvat." Řekla a na tváři se jí objevil znovu ten milý úsměv, při kterém máte pocit, že se jí můžete se vším svěřit.

"Potřebovala jste něco paní Hud..." Vedle paní Hudsnové se objevil John, který se zarazil, když se na mě podíval. Mile jsem se na něj usmála, stejně jako se on po chvíli usmál na mě.

"Oú. No, já vám nechám trochu soukromí." Řekla paní Hudsnová, vystrčila Johna ven a zabouchla za ním dveře.

Tak. A co teď?

Tak, doufám že se vám kapitola líbí a chci se omluvit za chyby, ale vážně sem se snažila je opravit.

Jinak budu moc ráda, když mi napíšete svůj názor do komentářů.

C