Neser Sherlocku! ✔

5.

"Protože Sherlock byl jedinečný. A proto nemůže být mrtvý."

Řekla sem si v hlavě když sem se blížila ke stromu kde byl jeho hrob. Už je to dvanáct dní co sem chodím pravidelně. Vždy sem si odnesla další vzkaz, který mi ale nic neřekl. Dnes to bude stejné. Už sem přestala doufat, že by se mohlo něco změnit. Přece jen, kdyby chtěl, abych něco věděla, tak by mi to řekl už dřív. Došla sem pod větve se zelenými listy. Už sem se chtěla sehnout k jednomu z kořenů, pod kterým byl vidět kousek papíru, když sem uslyšela duté rány o zem. Ne...To nebyly rány. Ale běh!

Bez toho, abych se ohlédla jsem se rozeběhla pryč. Naštvaně jsem zaklela když sem si uvědomila, že ten papír sem tam nechala. No bylo pozdě se vrátit. Radši sem se rozběhla ještě rychleji, když se ke mně začala blížit ta osoba, která za mnou stále běžela. Netrvalo moc dlouho a vběhla sem do zapadlé uličky mezi domy. Vyhoupla sem se na jeden z balkonů a jen na chvíli se otočila. Do uličky právě vbíhal můj pronásledovatel. Byl vysoký, měl na sobě černý dlouhý kabát a černé...

...Cítila sem jak se mi na chvíli zastavilo srdce. Když sem si ale uvědomila, že se ke mě až moc nebezpečně rychle blíží, tak sem se otočila a vběhla do bytu. Díky bohu že byly otevřené dveře. Rychle sem proběhla bytem a ignorovala nechápavé a vyděšené pohledy majitelů. Vyběhla sem na chodbu a začala vybíhat schody dokud sem nebyla úplně nahoře. Rozrazila sem dveře vběhla na střechu a na chvíli se zarazila. Podle zvuků které byly slyšet směrem od schodů sem typovala že je o jedno poschodí níž než sem teď já.

Rozběhla sem se k okraji střechy a přeskočila na druhý dům a přes kotrmelec se postavila. Na chvíli sem se ohlédla. Právě vyběhl na střechu a rozhlížel se kde sem. Všiml si mě a rozeběhl se za mnou. Stejně jako sem se rozeběhla já. Ještě chvíli sem běžela po střechách, pak sem seběhla po záchranném schodišti po boku jednoho baráku a rozběhla se směrem k veliké, šedé zdi. Když nad tím tak přemýšlím, tak sem teď téměř na druhé straně města.

Rychle sem vyskočila a chytla se okraje zdi. S námahou sem se přitáhla a vylezla na ní. Na druhé straně bylo spousta lidí v mém věku. Seskočila sem mezi ně a schovala se za jednoho vysokého kluka.

"Hej, co se děje?!" Zeptal se zaraženě kluk, ve kterém sem poznala Petera.

"Někdo mě pronásledoval! Dělej že tu nejsem." Zašeptala sem.

"Hele! Támhle na zdi." Ukázala sem na zeď, ze které sem před chvílí seskočila. Vážně to byl on. Předtím sem si myslela že se mi to jen zdálo ale teď když ho vidím, tak sem si jistá že je to on. Že je to Sherlock. Rozhlížel se po všech těch lidech a hledal jedinou osobu, mě. Viděla sem jak si naštvaně prohrábl vlasy a podíval se na něco v jeho ruce. Pak seskočil na stranu, ze které na zeď vylezl a asi odešel. Úlevně sem si oddechla.

"Čau Scaro jak je?" Vyskočila mi na záda kamarádka a já myslela že dostanu infarkt.

"Chceš mě zabít?!" Vyjela sem na ní shodila jí ze svých zad. S nahranou vážnou tváří sem se jí podívala do zelených očí.

"Možná. To vadí?" Zeptala se mě s úsměvem, na co sem jen zakroutila hlavou a opřela se jí o rameno.